Cukrová vata

Za dvojím přestoupením a patnácterými zastávkami se rozkládá království desítek disneyových postaviček, věčně usměvavých lidí a růžového zámku s pěknou řádkou věžiček, království, které jakoby právě vypadlo ze známého loga, objevujícího se neděli co neděli za Rychlou rotou a Kačerovem.
Konec října je v Disneylandu ve znamení Halloweenu a tak se mezi všudypřítomnými dýněmi proplétali nejen mickeymousové a minnie (soudě podle černých kulatých uší, které jim seděly ve vlasech), ale i různě a hrůzně nalíčené dětské obličeje, čarodějnice, kovbojové i princezny.
Kolem parku, který není ani velký, ani malý, jezdí vláček . Objíždí všechny země (Adventureland, Frontierland, Fantasyland, Discoveryland) a vesele přitom vyhrává.
V plné sezóně musí být nejdobrodružnější fronty, my jsme se bez nich sice také neobešli, ale díky roční době jsme zvládli horskou dráhu, projížďku na lodičkách pirátskou jeskyní, jablko v karamelu i několik dalších atrakcí.

Balónky povlávají ve vzduchu, v ulicích se prochází Goofy, Balú, kapitán Hook nebo Strýček Skrblík a celé je to cukrové a rozjásané, ale má to své kouzlo, i když už jeden nevěří na skřítky. Když se hned po příchodu otevře pohled na zámek Šípkové Růženky, s trochou štěstí zalitý sluncem, člověk se neubrání nadšení.

Proč bychom se netěšili...

Fronta se obtáčela kolem sloupu, lidé posedávali ve výklencích, nebo se opírali o sloupy.
Představení mělo začít v půl osmé, pokladny se pro ty, kteří přišli doufat v lístek na poslední chvíli, otevřely ve čtvrt.
Minuty neúprosně ubíhaly a fronta se nepohnula ani o píď – u pokladny se vytrvale dohadovaly dvě španělské turistky.
Velká ručička byla dávno za čtvrt a my byli stále na špatné straně sloupu.
Sedm minut před půl začali zvonit a hned vzápětí se zablokovaly všechny tři pokladny.
„Prosíme o chvíli strpení“
Začali jsme uvažovat, jestli to strpení bude mít i orchestr se začátkem.
Čtyři minuty před půl zvonění ustalo.
Minutu poté nás uvaděč vyzval, ať si připravíme 25 eur v hotovosti a kasy se konečně spustily. Fronta se dala zázračně do pohybu.
Žádné vybírání míst – jen rychlá výměna, papír za papír a pak úprk od uvaděčky k uvaděčce, přes foyer po schodech nahoru, až nás poslední s prstem na rtech a za zvuků předehry usadila na malá skládací křesílka na kraji řady. I když na lístku bylo hrůzostrašně vypadající „orhestre, fauteuil, place 377“, viděli jsme báječně
Ozvaly se známé tóny a po chvíli i překvapivě čistá čeština.
Právě začala Prodaná nevěsta, dirigovaná Jiřím Bělohlávkem a na to vše shlížel Chagallem malovaný strop pařížské opery.

Afričan

Nejprve se na stolku objeví papírové ubrousky se jménem Angelina vyvedeným v hnědočervené, na něm pak přistanou dva šálky s červeným proužkem, vedle nich porcelánová konvička, také s červeným proužkem a s Afričanem - hustou, tmavou, horkou čokoládou, a konečně mistička s tuhou šlehačkou. Čokoláda je tak hustá, že se v konvičce na povrchu vytvoří povlak, který se jen váhavě trhá při dolévání šálku. Čokoláda je tak silná, že se k ní nosí karafa s vodou. Čokoláda je tak dobrá, že se na ní stojí fronty, často až ven na ulici, na Rue Rivoli.

...na šálku k snídani,

na skříni, na dveřích, na kamínkách,
na pantoflích, na peřinkách
na šátku, na klíči, na hodinkách,
tam bych chtěl mít tvé foto


Že po mně chtějí fotku při administrativní zápisu, to jsem chápala. Chápala jsem i to, že potřebují další na kartu studenta. Proč potřebují můj křečovitý úsměv i při pedagogickém zápisu mi už tak jasné nebylo a už vůbec netuším, k čemu ten snímek chtěli při zápisu seminářů.
Zcela pátrat jsem přestala, když pasovku vyžadovali i na semináři. Na každém.
Tak si jdu pořídit další kousek do sbírky „poloprofil v průběhu věků“.

Roh hojnosti

Hotové živé ploty z kytic naskládaných na sebe, polorozvinutá poupata růží – červených, bílých, žlutých, oranžových. Obrovské hlavy šedofialových hortenziích, zvoncovité lilie, střapaté karafiáty…
Štětinaté pórky, různé druhy brambor – malé, velké, červené, dokonce i černé, tmavě zelená brokolice, malé, neočištěné hříbky, lišky jen o málo světlejší něž sytě oranžové lodičky dýní, ležících na sousedním pultu.
Hroznové víno.Modré i zelené. Veliké sametové hrozny, i ty malé s drobnými kuličkami, jaké právě dozrávají. Vaničky s lesklými ostružinami, ochmýřenými malinami hned vedle šustících židovských višní.
Ořechy, právě vyloupnuté ze slupky, s tmavými skořápkami. Nekonečné hrsti mandlí, hrozinek, oříšků, kandovaného zázvoru. Sáčky s kořením všech barev, chutí a vůní.
Malé duhové grundle, lesknoucí se v míse, podobné duhovým kuličkám. Cihlové filety z lososa, čerstvé rozložené na ledové tříšti vedle dalších, stříbřitých ryb, i uzené plátky..
Hrbolaté ústřice, hladké ulity šneků, ostnatí mořští ježci, inkoustové škeble, oranžově žíhané krevety…
A o kousek dál bochníky sýra, ementál s oky tak velkými, že by jimi snad prošel golfový míček. Celé sušené šunky, kola mortadely, čekající jen na ukrojení a položení na plátek chleba, tmavého, vlahého s kousky ořechů, nebo na světlou křupavou bagetu. A ještě o kousek dál voní palačinky s cukrem, nebo čokoládou, na slano, nebo na sladko.
Je sobota ráno a před chvílí začal trh.

Sladké mámení

Cukrářka nejdříve vmáčkla do kornoutu mandlovou kopičku a pak ji začala obratně špachtlí obkládat pistáciovými plátky; ve chvíli seděla na kornoutu téměř dokonalá růže.
Zmrzlina byla italská. Hustá, smetanová, sladká až to pálilo v krku. V pistáciové byly celé pistácie a mandlová byla mandlovosušenková, lehce nahořklá.
Zmrzlinářství se jmenuje Amorino, po bůžku lásky a chuť je opravdu božská.

Autosalon

Jít na pařížský autosalon v neděli odpoledne, to je jako poslat telegram se žádostí o trest boží. Stejný nápad dostane samozřejmě třetina Pařížanů a vůbec lidí, kteří zrovna v Paříži jsou (druhá třetina se jde podívat na „20 km de Paris“ – na to, jak od Eiffelovky vyráží ta třetí třetina vstříc dvacetikilometrovému běhu městem zanechávajíc za sebou změť papírů, bund a prázdných lahví).Už v metru bylo jasné, že prudké pohyby si budu muset odpustit, o širokých gestech ani nemluvě.
Lístek jsem si koupila v předstihu ve Fnacu a tak jsem se jedné z mnoha tlačenic vyhnula – jen jsem přiložila čárový kód ke čtečce a prošla turniketem.
Auta jsou rozmístěna v osmi halách, mezi nimi (a nespočetnými stánky s občerstvením) jezdí vláček.
Nejvíc lidí byla v hale číslo jedna, protože právě tady byly všechny přitažlivé značky. Pokud se chtěl člověk podívat na Ferrari, Maserati, Aston Martin nebo Rolls Royce (což chtěl), musel se zařadit do organizované tlačenice, kde by špendlík nepropadl, a smířit se s tím, že se bude pohybovat krok sun krok a seznámí se s návštěvníky autosalonu blíže, než by chtěl. O trochu volněji bylo u „stánku“ Mercedesu a úplně nejvolněji bylo ve čtvrté hale u stánku Škodovky, kam jsem se šla podívat hned na začátku. Hezké to bylo – hostesky měly růžové šaty, většinou blond vlasy a neustále otvíraly a zavíraly kufr u Superbu.
Všechny hostesky oprašovaly a leštily kapoty, pečlivě odstraňovaly každé smítko, trpělivě otvíraly a zavíraly dveře a kufr (zvláštní je, ža kapotu ani moc ne) a vůbec se tvářily přívětivě. K odhánění zvědavců, usměrňování čumilů, metání blesků a kyselých obličejů tu byla ochranka..
Zpestřením mezi všemi těmi metalízami, halogeny, blyštivými blatníky a zrcadlovými skly byla expozice „ Taxíky světa“ s různě barevnými, různě starými a různě vyzdobenými drožkami od Berlína po Manilu.
Svých dvacet pařížských kilometrů jsem ušla a domů jsem obcházela obtížená časopisem autosalonu, speciálními vydáními novin, nesmyslnými letáčky a nepoužitelnými slevovými kupony.

Ztráty a nálezy

Ztratila jsem se ve výtahu. Tedy ve výtazích, abych byla přesná. Šifru C 2108 jsem nerozluštila jako 21. patro, červený výtah, ale jako 7. patro, zelený výtah – tam jsem se totiž byla zapisovat. Celé Centre Pierre Mendés na Tolbiacu vypadá zevnitř jako předimenzované garáže. Barevné výtahy jsou doprovázené stejně barevnými pruhy na zdech a nízkými stropy se zářivkami zabudovanými po straně.
Zvenku jsou to tři hnědé skleněné krychle s oblými hranami naskládané na sobě a s věčným davem pokuřujících studentů.
Když jsem svůj pozdní příchod omlouvala spletitostí výtahů, všichni se zasmáli a profesorka odtušila, že se to stává celkem pravidelně a že se dá v devátém patře přestoupit.
Seznam předmětů, které si můžu zapsat není nijak bohatý a ještě ke všemu se všechny zajímavé předměty nakumulovaly do druhého semestru, v seznamu pro první semestr se skví takové lahůdky jako je Správní právo nebo Individuální pracovněprávní vztahy. Ze sestavování rozvrhu se vyklubal hlavolam, zvlášť, když jsem zjistila, že středa/úterý znamená středa a úterý, a ne středa, nebo úterý, jak jsem naivně předpokládala. Škola se najednou protáhla a to ještě nemám zapsané semináře. Na to je třeba vystát frontu. Celé je to spíš sportovní disciplína, připomínající orientační běh.Musím oběhnout každé patro, najít všechny nástěnky, opsat předměty a začít si lámat hlavu, jak je všechny zkombinovat. Zatím to celé připomíná spíš postup Pejska s Kočičkou při vaření dortu.

Zákopová válka

Hned po pétanque a stávkování je nejoblíbenějším sportem stání ve frontě. Stojí se u pekaře (Francouzi mají rádi čerstvou bagetu), v knihkupectví (Francouzi rádi čtou), na poště(grafomanie?), v bance (nevím, co tam můžou Francouzi rádi dělat), na lístky do muzea (Francouzi jsou kulturní národ), na horkou čokoládu (je vyhlášená).
Stojí se dlouho.
Nikdo nikam nespěchá.. Ale především je to společenská záležitost. Tedy alespoň pro ty prodavačky a prodavače, úřednice a úředníky…Při práci si v klidu vymění veškeré klípky, tu si postěžují na sousedku, tu se pochlubí novým svetříkem, příležitostně frontu usměrní (Stojí se tady vlevo! Rozložte frontu – Decomposez le fil d´attente!). Většina věcí se tak nesmírně protáhne a z návštěvy banky se stává hodinová čtyřminutovka, během níž si člověk důkladně prohlédne nejen záda lidí před sebou, ale také všechny letáky, které mu padnou pod ruku.. Alespoň je to martyrium zakončeno úsměvem a přáním pěkného dne.

Teče voda, teče

Ztratila jsem se ještě dřív, než přednáška začala. Tvrdohlavě jsem hledala Amphi IIb od druhého patra výš. Řídila jsem se sice místními směrovkami, ale vyložila jsem si je po svém a skončila jsem vždy až u střechy. Naštěstí mě nějaká dobrá duše navedla do přízemí (rafinovaně umístěného v suterénu), a já jsem tak v osm hodin deset minut cestou za volným místem zvedla celou jednu řadu a umožnila tak přednášejícímu, aby si mě důkladně zapamatoval.
Ukázalo se, že k velkým problémům současnosti ( o tom by předmět měl být) patří přechod k závlahovému hospodářství v Mesopotámii, Josephina Bakerová, původ slova terapeut nebo zodpovězení několika závažných otázek jako je „Proč jsou Brazilky takové kočky“(mísení, mísení, mísení / ras/) a „Proč se neučit čínštinu“ (3500 znaků a zvládnete titulní stranu novin).
V půl deváté se přednášející omotal šálou. O půl hodiny později začal popotahovat.
Ukázalo se, že desetiminutové zpoždění byla strategická chyba. Musím na sobě zapracovat a příště ho protáhnout alespoň na půl hodiny.
Když jsem se pídila po učebnici/ skriptech/jakékoli knize, řekl, že o knihÁCH nám něco řekne příští měsíc. Když jsem mu ale řekla, odkud jsem, kontroval otázkou: „A znáte „ Teče voda, teče“?
Tak nevím

Sklizeň

Každé jablko v mé ruce opsalo kružnici, konečky prstů přecupitaly kolem stopky, oběhly jablko dokola, od stopky k „bubáku“ a zpět.
V krosně se usadilo stěží každé třetí. Ta ostatní naklovali ptáci, počasí nechalo na slupce malé praskliny, nebo si jimi prohlodali cestičky červi..
Do zad příjemně hřeje podzimní sluníčko a na zemi se vrší žluté, oranžové, tu trochu do červena, tu ještě zelenožluté věže plně hrbolatých, ale voňavých a šťavnatých plodů.
Každé jablko si od sluníčka vypůjčilo jinou barvu, jinou chuť, vůni i odstín. Jedno má slupku žíhanou, u jiného žlutá zvolna zrůžověla u stopky.
Neustále se ujišťuji, že jsou stejně šťavnatá, sladká, zkoumám, která jsou kyselejší; mám dojem, že jsem zchroustala už celou zahradu a přitom se větve jabloní ještě prohýbají pod tou tíhou.
Chtěla bych si myslet, že jablka vydrží ve sklepě až do jara, ale vím, že už na nový rok se budu po jejich tíhou prohýbat při vynášení ze sklepa já. Tak alespoň teď se snažím sama sobě ulehčit a jablečné stopky se mi sypou z kapes a zůstávají po mně na těch nejneuvěřitelnějších místech.