pondělí 16. dubna 2007

Trable s Tygry

Děsila jsem se a současně jsem se těšila na chvíli až se jaro zeptá, co dělali naše kočky v zimě. A jaro se skutečně zeptalo. Tuto otázku položilo druhého dubna a téhož dne mu byla zodpovězena. Verba movent, exempla trahunt. To znamená, že na tuto otázku je odpovědí víc a naše kočičky je budou servírovat v průběhu celého měsíce dubna.
A co tedy dělaly v zimě? Užívaly života a nechávaly se pravidelně zvát na procházky při měsíčku švarným černobílým kocourem z okolí. Že nezůstalo jen u procházek, toho jsou důkazem čtyři malé chlupaté uzlíčky, které se zdánlivě zničehonic objevily v pelíšku u Zrzky; a také bříška ve tvaru bubnu dalších dvou dámiček.
Jedna z těchto dámiček se už ovšem přišla pochlubit zázračně získanou štíhlou linií, po koťatech ani vidu, ani slechu – moudře je schovala někde v trávě, kde si během dlouhých odpolední, kdy se tvářila, že není nic přirozenějšího, než dodržovat siestu, vybudovala luxusní apartmá o třech trsech trávy a jednom krtinci. Stinná stránka její ohleduplnosti a touhy po soukromí je ta, že nás s nimi seznámí, až když se budou schopny třít o nohy, což vylučuje jakékoli zbavovací se akce. Ne že by kdokoli z nás byl schopen jakékoli zbavovací akce.
Snad jediným štěstím je, že v těchto končinách se nestává, že by u dveří zazvonila rozzuřená kočka, na práh položila své potomky a s “co sis nadrobil, to si taky sněz” by je nenechala na krku našim kocourkům. Toho, že nezaháleli ani oni bylo důkazem zoufalé mňoukání o půl čtvrté ráno, pochopitelně pod mým oknem, a dožadování se okamžitého vpuštění domů po velmi vydařeném flámu.
Naše okolí se proto už delší dobu musí bránit našemu nátlaku, vemlouvání se a sáhodlouhým monologům o kvalitách koček jako domácích mazlíčků.


V noci bývala kočka klidná. jednou se však matka probudila, protože slyšela jakýsi šramot. Řekla o tom otci
“Já nic neslyším”, řekl otec a chtěl spát dál, když se šramot opět ozval. Otec se tedy rozhodl, že rozsvítí a půjde po zvuku. Byl však rozespalý, a tak narazil do stolu a pak do židle a způsobil tak hluk.
“Co se děje?” ozvalo se z druhého pokoje.
“Něco tu šramotí,” oznamovala matka.
Z pokoje vykoukla sesta Eliška. Z ložnice se připotácel Michael. Ptal se, kde má prádlo.
“Jaké prádlo?” divila se matka.
“Musím si ještě navoskovat lyže”, oznamoval bratr, dávaje se na cestu ke dveřím. V tu chvíli to zašramotilo znovu. Otec šel po zvuku a vylovil docela malé kotě. Pustili jsme se do hledání. Další kotě byylo pod stolem a jedno našel otec v kapse kabátu.
“Hledejte všichni,” pobízela nás matka. Bratr Michael se dal do prohlížení dopisů.
“Tam to přece nebude!” řekla mu sestra.
“Já vím,” řekl bratr a zívl.
Kočka byla v gauči. Vedle ní ležela dvě další maličká koťata
(…)
Ukázalo se, že kočka je velmi plodná. Mívala každoročně i dvakrát za sebou spoustu koťat, které jsme museli rozdávat známým. Potom se nás už lidé báli, protože se málokomu podařilo odejít, aniž jsme mu vnutili nějakou tu kočičku.

Ivan Kraus
Má rodina a jiná zemětřesení


Takže tak.



Kvalita veškerá žádná, ale alespoň víte, jak vypadají:)

pondělí 9. dubna 2007

Trampoty postmoderního čtenáře

Doba dozrála, nastal čas na jeden pseudointelektuální příspěvek.
Nedávno jsem objevila zajímavého spisovatele – Jana Křesadla. Už samotné objevení bylo pseudo – zaujala mě obálka.
Jan Křesadlo, píše lehkou rukou, evidentně se u toho velmi dobře baví, čas od času se obrátí na čtenáře, probere s ním děj, někdy i vysvětlí jaké alternativy daná postava měla a proč si ausgerechnet vybrala tuhle, občas na čtenáře spiklencky zamrká, a jako většina postmoderních autorů hraje se čtenářem hru.("Mlč, hle husar a kočárek - hrej si - tu máš kohouta!"). V textu nastraží vždy několik narážek a nechá knihomola hledat.
Nevím, co na to knihomol, ale u mě se po pár kapitolách vyvine jakýsi stihomam a narážky, různé odkazy a hříčky vidím v každém odstavci. Vždy se pak zarazím a přemýšlím, zda je to práce autorovy fantazie, či té mé.
Posuďte sami:
“Pyreia je ovšem jenom autor menší...začal psát až hodně pozdě v životě, až když se mu podařilo dostat se do Malé Transgalie…před tím prý dělal všechno možné, prý i umývače mrtvol, není divu, že tak zakysl a zpitvorněl…ale oni někteří ti víc oslavovaní taky nejsou žádní zázraci…někteří jsou I vyloženě průměrní a nese je vlastně jenom sympatie intelektuálů svobodného světa, jako třeba ten Pémón Alektoris…”

Jan Křesadlo, vlastním jménem Václav Pinkava, v roce 1968 emigroval do Anglie, kde působil jako psycholog provinční léčebně. Psát ale začal až v důchodu (sic!) a vydával u Sixty eight publishers. Celým jeho dílem se táhnou reakce na kritiky a také neustálé popichování Milana Kundery…

Co vy na to?
Jak jste na tom s objevováním narážek a se stihomamem vy?
A co na to Jan Tleskač?

středa 4. dubna 2007

“Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte”

“Široká veřejnost”, dosud poměrně lhostejná k věcem jí náležejícím, tedy k věcem veřejným, se prohlásila za arbitra elegantiae a s nebývalou vervou se pustila do boje s těmi, kdo neví, co je krásné a vkusné a vyhlásila svatou válku všem, kteří si myslí, že literatura je věc vážná a tedy hranatá; mořským tvorům zvlášť.
Zbraní se stala klišé, s již dost otupeným ostřím – “nehodící se do rázu krajiny”, "narušující panorama", někteří se dokonce ohrazují i tím vkusem.
Jako bychom chtěli Prahu zakonzervovat, strčit pod poklop, uzamknout ve vitríně a jen ji tu a tam přeopatrně oprášit, přilepit ulomenou věžičku. Zastavit tak její pulsování, tlukot srdce evropy. Toho srdce, kterým se tak rádi oháníme v turistických průvodcích, pyšníme se před návštěvami z ciziny a které už podle našich představ zřejmě “moderní” nebylo nikdy; zajisté jej už jako historické stavěli.
Pokud by takhle uvažovali všichni a vždy, nebyla by stověžatá stověžatou, ale spíše stoobloukovou, protože bychom se od románského slohu neodtrhli. Kdyby se nenašli ti odvážní, kteří se přece jen poučili z biblického příběhu o Lotově ženě, ohňostroje hravosti pánů Dietzenhofferů, Santiniho, ale i Chochola nebo Loose by zůstaly pouze na papíře a jediný, kdo by se jim kdy obdivoval by byla nějaká hladová myší rodinka
Už dnes žijeme v jednom velkém muzeu, procházíme denně mezi exponáty, jako bychom denne vplouvali do učebnice dějepisu na pravidelnou exkurzi od Mikuláše, kolem Národního muzea, Prašné brány, odmítáme si uvědomit, že krása starých fasád nejlépe vynikne v odrazu těch nových.… Množství těchto muzeálních kousků a jejich kažodennost v nás vyvolávají dojem, že to je současnost; architektonické skvosty postavená v první polovině století, dnes již klasické stavby, nám stále připadají jako futuristické hříčky, výstřelky, zařazení OD Máj na seznam kulturních památek nevyvolalo jen nevoli, ale hlavně obrovské překvapení.
Reakce oněch mravokárců/ tvarokárců nevyjadřuje ani tak staromilnou příchylnost k matičce Praze, jako spíš zvyk a naprostý nedostatek rozhledu. Na pyramidu v Louvru stále pohlížíme se shovívavým úsměvem a s pokrčením ramen si říkáme, že od Francouzů se přece nic vážného ani čekat nedalo…

neděle 1. dubna 2007

Ptáče skáče přes kaluže

Počasí opravdu procházkám přeje. Chopila jsem se příležitosti (výjimečně jsem ji nepopadla za pačesy) a jednu si řádně vychutnala. Alespoň jsem to měla v úmyslu.
Měla jsem dobrou náladu a tak mi projednou nevadilo proplétání se mezi turisty, očekávajícími, s hlavami zvrácenými a očima přilepenýma k modrým dvířkám, tradiční pochod pro 12 loutek a smrtku.
Praha byla ponořena do lehkého oparu, teplota byla celkem příjemná (stabilních 36.5;), I když tu a tam, v kombinaci s lehkým větříkem, sváděla k ostřejšímu kroku.
Den byl, slovy jakéhokoli klasika, jako malovaný.
Na Havelském tržišti se ukázalo, že mu do dokonalosti přece jen něco schází. Ono SE neukázalo – má mlsná pusa ukázala, že se bez, slunečním paprskům vystaveného, ovoce prostě neobejde.
Po dlouhém a zodpovědném vybírání (vždy vybírám dlouho – děsí mě představa, že doma narazím na pomačkaný, nedejbože nahnilý kus ovoce a ukáže se , že nejsem schopná zvládnout tak jednoduchou věc, jako je nákup) jsem z bedýnky vylovila hrozen vína a pyramidě jablíček uzmula vrcholek.
Ale ouha! Cena vína byla ještě přijatelná, ale u jablíčka jsem se ulakotila (což mělo, jak se ještě ukáže, fatální následek). Toho dne jsem nebyla tak rozmařilá, aby mi 20 korun za kus (zvlášť v porovnání s osmi korunami za prakticky totožný kus na konci Pařížské ulice) připadalo jako kauf.
Prozatím jsem se tedy spokojila s vínem a vydala jsem se prozkoumat další stánky (“Mám velmi jednoduchý vkus, spokojím se vždy s tím nejlepším” , ale v danou chvíli o tom, co je nejlepší rozhodovala cena).
V honbě za ideálním jablíčkem jsem se proplétala mezi podobně postiženými jedinci a také mezi loužemi. A jak jsem se tak proplétala, podklouzla mi noha a aniž jsem věděla jak, navrátila jsem se do dětských let – parádně jsem si odřela koleno.
O odřeninu by ani nebylo, ale zároveň s kůží jsem si sedřela silonky, a na koleně se objevila velmi epesní díra od které se rozebíhaly tisíce paprsků do všech stran. S hlavou hrdě vztyčenou, okázale ignorujíc jak díru, tak zvědavé pohledy, jsem dokráčela do školy, kde mi nezbylo než si silonky sundat a čelit tak dalším zvědavým pohledům a nevyřčeným otázkám, zda už mám léto nebo co to má znamenat. Vyhlídka na pěkné, šťavnaté jablíčko, notabene za osm korun, mně nedovolila nechat se vyvést z míry. Když jsem ale dorazila na to kouzelné místo, do bufetu, ukázalo se, že mi hvězdy nejsou nakloněny. Měli jen banány.