Kutná Hora aneb výlet za groteskou

To, že položili do Kutné Hory místo silnice ementál, je vskutku originální nápad, který dělá z každé jízdy dobrodružný slalom s nepravidelně rozmístěnými brankami. Kochání se srnkami pátrajícími hladovými čumáčky v ledové krustě pokrývající pole nepřichází v úvahu, protože by vzápětí následovalo kochání se dírami v pneumatice a hledání rezervy.
Samotná Kutná Hora je na první pohled taky docela pěkná díra. Nehrozí, že by se vám někdo neustále motal v záběru – tady totiž chcíp´pes a všichni ho zřejmě oplakávají doma.
Do křivolakých ulic (to když se propracujete přes kruhové objezdy a několikero výstavních socialistických krabic k centru) mžourají slepá okna vitrín, naprázdno blikají vybledlé neony a matně (to přes ten prach) se blyští až příliš velká bižuterie.
Tak usilovně jsem pátrala po krásách Kutné hory, až jsem se zapomněla koukat na cestu, s hlavou vytočenou lehce za sebe, zkoumajíc fasádu kostela, jsem v plné rychlosti narazila do lampy tak, že by to ani Laurel s Hardym lépe nesvedli. Na rozdíl od grotesek, jsem naštěstí na lampě neobtiskla svůj obličej, ale jen kolena. V souladu s kvalitou svého výkonu jsem sklidila zasloužený potlesk od místní omladiny. A pěkně vybarvenou modřinu na koleně.

Za jednotou, několika koloniály a hotelem Zlatá Stoupa se konečně vynoří rozložitá Barbora se špičkami opatrně se vypínajícími k nebi, daleka troufalosti svatého Víta, ale daleko sebejistější. Stejně jako ty Vítovy, i Barbořiny vížky vypadají, jako když se mokrý písek propouští pomalu mezi prsty a v kapkách dosedá na kostru hradu.
Kousek od Barbory, vlastně hned naproti, přes kluziště umně vytvořené z chodníku, se skrývá v bývalé jezuitské koleji GASK –galerie středočeského kraje. Kremlička, Čapek, Schikanedr, Špála, Filla se dělí spolu s Boudníkem, Medkem, Toyen a Jindřichem Štýrským a mnoha dalšími o místo na běloskvoucích stěnách v chodbách a bývalých celách. Teď ještě nechali kousek místa putovnímu Cranachovi a rozmáchlému Muchovi.
Jelikož hlad po kultuře úzce souvisí s hladem přízemnějším, brzy se ukázalo, že buď žádný pes nechcípnul, nebo že ho všichni hromadně oplakávají po hospodách a kavárnách. Alespoň v té na Kozím plácku bylo plno tak, že některým nezbylo nic jiného, než kroužit kolem náměstí, a čekat, až se uvolní stůl.
Cesta zpátky byla stejně sýrová i syrová, jako cesta tam, srnky se musely dobře bavit.
A že jich podél silnice bylo!

Jak na Nový rok...?

Někteří vklopýtali, někteří se vkolébali a někteří do Nového roku přímo vpadli. S hadrem, nebo ještě stále s třpytkovým kloboučkem na hlavě a sklenicí v ruce, zasypaní konfetami, nebo očouzení od petard opatrně našlapují mezi těmi všemi bláhovými předsevzetími a neustále provinile narážejí na „jak na nový rok, tak po celý rok“. Z prvního ledna se stala menší bojovka, kdy všichni úzkostlivě kontrolují, kterou nohou vstávají z postele, obcházejí širokým obloukem mísy s cukrovím, schovávají popelníky (po loňské zkušenosti ví, že by byla škoda je vyhazovat…) a pečlivě kontrolují, co si to dávají do úst – aby štěstí neuletělo (drůbež), neuplavalo (ryby), nebo neuteklo (divočina).
Už už nesou k ústům kyselou okurku, ale při představě, že by si takhle po celý rok, ráno co ráno, napravovali chuť a žaludek, ji zase raději vrátí do sklenice, s nadějí, že tak zaženou všechny příští kocoviny. Div se nenatáhnou pro katechismus.
S nevídanou ostražitostí se jim podaří všemi nástrahami Nového roku (nikde nesmí viset prádlo!) proplout a ráno druhého ledna si zhluboka oddychnou, jak to pěkně přečkali, udrželi se a sousedovi výjimečně nevypustili pneumatiky. Dokonce mu i na pozdrav odpověděli. A tak s blaženým pocitem strčí do kapsy ventilky a zají včerejší zapíjení nového roku kyselou okurkou.