Jak jsem se zapletla

Spolu s jarem, a na rozdíl od něj bez zaklepání, se k nám pootevřenými dveřmi vplížily ( co vplížily! Drze vtrhly, dveře rozrazily, div je z pantů nevyvrátily) pletence plevele. Svěže zelené listy plály vedle oprávněných nájemců záhonů, nesměle se krčíccích ve stínu zlatých pampelišek, drze se vypínajících planých ostružin a tuhých stébel trávy.
Shýbla jsem se k růži, abych její větvičku vysvobodila od svlačce a najednou jsem se, s prsty vraženými hluboko do země a vlasy vmotanými do trnoví , přetahovala s nějakým sobem na druhé straně planety o jeho denní kilometrovou dávku kořenů. Co chvíli mi prudce uvolněný kořen chrstl hrst hlíny do obličeje nebo mě káravě žahla kopřiva. Ačkoli kbelík brzy přetékal plevelem, záhon stále připomínal spíš jihoamerický prales, než křídovou stránku vytrženou z knihy „Nejkrásnější zahrady světa“.
Mé ruce se teď podobají mapě země s nadprůměrně rozvinutou infrastrukturou. Drobnými linkami jsou značeny okresky, silnějšími hlavní silnice a jako tlusté čáry se mezi nimi vinou dálnice. Mapa je podrobná - najdou se tu jak polní cesty, tak i železnice s pečlivě označenými nádražími.

Není kouře bez ohně?

Zrovna, když jsem byla na nejlepší cestě usnout uprostřed věty “V rámci druhého a třetího pilíře se Komise o právo iniciativy dělí s členskými státy“, rozkvílel se celou školou s nečekanou intenzitou požární alarm. Všichni nadskočili na sedačkách a začali se rozhlížet kolem sebe.
„Asi někdo zmáčknul ten knoflík“, odtušil přednášející a opřel si mikrofon o katedru.
Siréna kvílela bez nadechnutí dál. Přednášející chvíli bloudil očima po amfiteátru po pobaveně se tvářících obličejích, zahýbal rty před mikrofonem a odešel se podívat, co se děje. Pár lidí využilo situace a z přednášky se vytratili.
Alarm konečně zmlkl a za chvíli se vrátil i přednášející.
„Jsou tam jak hasiči, tak odboráři.
Odborářů je víc, tak budeme pokračovat v přednášce.“

Vavříny

Versailles jsou ( a že si ten plurál zaslouží!) přesně takové, jaké si je turista představuje. Pompézní, rozlehlé, učesané s každým střapcem v pokoji a každou větvičkou v parku na svém místě. S malými Benátkami, které představuje Grand Canal i s čluny vybízejícími k projížďce, s Velkým Trianonem, klasicistně vzdušným, a Malým Trianonem, u kterého si Marie Antoinette hrála na venkovanku a aby jí ta hra bavila ještě více, postavila si k ní, jako domeček pro panenky, celou vesnici s mlýnem a mlékárnou, vše hezky usazené v anglickém parku.

Cestou od sálu k sálu, šňůrou pečlivě zařízených pokojů, kolem veškeré té velkoleposti (člověku vytane na mysli „ Nemyslíš, že si tím něco kompenzuje“, protože Ludvík XIV. co do vzrůstu nepatřil k velikánům své doby), s řadami židlí a s postelemi, se kterými se každý musí vyfotit, na člověka dýchá odtažitost; trochu to připomíná procházení Ikeou. Zrcadla ve slavném sále návštěvníkům nabízí jen matné obrysy, lak na oknech je místy oprýskaný. Celé je to až příliš velké.
Park, ještě po zimě holý, jen s trsy rozkvetlých narcisů v trávníku, byl zatím jen příslibem veškeré té krásy, do které se s vypuknutím jara rozvine. Zatím se jím, místo vůně rozkvetlých stromů, nesla hudba s příslušnými kudrlinkami.