Paráda

Šatičky, botičky, svetříky? Kdepak! Kamínka. Malá,lehká, přenosná, výkonná jen zastrčit do zásuvky a otočit knoflíkem.
Zatímco venku svítí slunce a odpoledne se teplota vyšvihne téměř ke dvaceti stupňům, domy jsou vychladlé a topná sezona začíná mnohem později, než by bylo špičce mého nosu milé.
Francouzi jsou zřejmě národ otužilců (a fanoušků průvanu), a zatímco já se choulím v baloňáku, promrzlá ze školy tak, že mám spíš dojem, že se vracím z exkurze v mrazírnách, míjejí mě hloučky v tílkách a krátkých rukávech .
Polovina naší skupiny popotahuje, druhá polovina kýchá a kašle. Stejné zvuky se ozývají i z vedlejšího bytu.
Před pádem pod bod mrazu mojí náladu zachránila právě ta malá, lehká, přenosná, výkonná kamínka. A jejich zastrčení do zásuvky následované otočením knoflíku.

O výdrži

Journées européennes du patrimoine znamenají volný vstup do většiny muzeí, prohlídky takových budov jako je Národní shromáždění nebo Elysejský palác a hlavně nekonečné fronty obtáčející i několik budov.
V sobotu ráno se mi podařilo vystihnout chvíli, kdy se fronta ještě vešla do trasy vyznačené zábranami (zůstaly tu od návštěvy papeže) a docela brzy jsem se, za víření bubnů a řízných fanfár, dostala do Národního shromáždění; byla to sice prohlídka krok sun krok, ale stála za to. Dalším nepopiratelným úspěchem byla Oranžerie , skrývající v sobě nádherné Les Nymphéas Clauda Moneta. Obrovská plátna s názvy Ráno, Oblaka, Zelené odrazy a Zapadající slunce (ne TO zapadající slunce) nejsou tak přeslazená jako ostatní impresioistické krajiny, působí téměř abstraktně. V podzemí zase na stěnách visí Cézanne, Soutine, Dérain, Matisse a také jeden z nejošklivějších obrazů dítěte – Dítě s panenkou od Celníka Rousseaua.

V neděli jsem měla namířeno do Elysejského paláce, ale několikakilometrová fronta mě přesvědčila o tom, že tam nejspíš dohromady nic zajímavého nebude, tak jsem skončila v Jeu de Paume na výstavě fotografií Richarda Avedona.


O zábavu nebyla nouze:

Chlapeček: Já chci jít vedle, proč jdu na holčičí?
Maminka: Protože jsi malý, až budeš větší půjdeš sám vedle.
Chlapeček: Proč se mnou nemůžeš jít vedle?
M: Protože jsem už velká
CH: Tady to smrdí
M:To je tím, že jsou to záchody
CH: A vedle ja ta věc na čůrání (naznačuje rukou)
M: Přesně tomu se chci vyhnout

Ve třičtvrtě na pět jsem se opět opatrně přiblížila Elysejskému paláci. Fronta byla ne poloviční, ale pětinová. Stoupnout si do ní mi ale nepovolili – nepovolili to nikomu už od čtyř hodin, a ti, kteří přišli v ty čtyři, se dovnitř dostanou právě v osm hodin, což je čas poslední prohlídky. Otázkou je, co z toho budou mít. Stání ve frontě zpestřovali pouliční hudebníci a ulehčovaly řady známých budek i stojany s vodou, přesto si nedovedu představit, že bych po takové době byla schopna ocenit kvality něčeho jiného než šálku kávy a pohodlné židle.
Možná by tomu místo Dny (národního) dědictví mohli říkat Dny nejdelších front ( i když tak možná už říkají dnům, kdy začínají slevy).

Hry bez hranic

Bohyně organizace dorazila o deset minut později, tedy včas. Vypadala jako kříženec Karkulky a ježibaby z Perníkové chaloupky. Za hojného používání mimiky si postěžovala, že odpoledne nemá čas, že jí nikdo nic neřekl a bryskně nám přestavěla rozvrh, jeden den rovnou kurz zrušila. Dalších dvacet minut strávila tím, že nás rozřazovala do skupin, různě přeskupovala, abychom snad náhodou nemluvili stejným jazykem, čímž dosáhla toho, že půlka lidí úspěšně zatloukla, že si se svým sousedem povídají spíše o „schlechtes Wetter“ než o „ mauvais temps“. Ve dvacátéprvní minutě zjistila, že jí přebývají dva nezařazení a celé „škatule hejbejte se“ začalo, za výrazného ( v německé sekci nejpatrnějšího) pochechtávání se znovu.
Pak se před námi objevily dotazníky s mazanými otázkami, předpokládajícími minimálně roční předchozí pobyt v Paříži. Mezi turistickými lahůdkami, jako kolik mostů vede přes Seinu (34) a která ulice v Paříži je nejdelší ( Vaugirard), se objevily i laskominy kulinářské – na jméno slavného pekaře z ulice Cherche Midi ( Poilâne) si nikdo z nás nevzpomněl, většina si nevzpomněla ani na tu ulici; já jsem úspěšně šířila fámu, že Berthillon byl slavný kriminalista (a ne zmrzlinář. Kriminalista se jmenoval Bertillon.
Další veselou hrou, pro dnešek poslední, bylo rozpoznat, které noviny jsou jak orientované (pravice/levice) a na jakého čtenáře jsou zaměřené. Skončili jsme u rozdílu mezi křesťany a katolíky.
Uvidíme, jak to dopadne, když se nám dostanou do ruky časopisy.

Babylon

Po dopoledním váhání slunce, nebo spíš jeho stín, konečně vylezlo zpoza mraků a začalo zlehka svítit. Seděla jsem na obrubě fontány, nasávala ty paprsky a prohlížela si Sorbonnu. Pěkná je, úctyhodná, respekt budící; po dvou uniformovaných strážných u každého vchodu.

„Du jů spíííík íngliš?“ – přistoupila ke mně italská turistka
Když jsem přisvědčila, pokračovala ve výslechu
„Studujete tu?“
„V říjnu začnu“
„A jste Francouzka?“
„Ne“ – to pro ní bylo kruté zklamání
„A odkud jste?“
„Z České republiky“
„WHAT?!!!“
Když jsme to já zopakovala, ona zopakovala, vytanulo jí konečně „Republica Ceca“
A když zjistila, že za studium nebudu platit, zklamání dostoupilo vrcholu. Zjevně jsem nebyla ten student, kterého hledala.

Pět minut před druhou jsem se vydala hledat učebnu D 618, kde se mělo konečně ukázat, co to má být ten kurz civilizace (kterak seskákat ze stromů ve třech bodech?), který mě v příštích 14 dnech čeká.
Uvnitř je Sorbonna spletitá – do učebny mě poslali po schodišti L a zbytek abecedy se táhl dál chodbou. Učebnu se mi najít podařilo, ale chvíli to vypadalo, že profesorka takové štěstí neměla. Asi po deseti minutách rozpačitého seznamování se objevila slečna, nakoukla dovnitř a zase zmizela. Po dalších pěti minutách přišla znovu s tím, že profesorka je sice na Sorbonně již sedm let, ale myslela si, že kurz začíná až zítra. Pak tam nahnala tři studenty, kteří se zeptali,jaká známe klišé o Francouzích, kdo nemá bydlení ( třetina) a ujistili nás, že se jich můžeme kdykoli na cokoli zeptat a rozdali nám plánky. V půl čtvrté to rozpustili. Třetina studentů se vydala hledat ubytování.


Slunce svítilo s vervou, jako by se snažilo vynahradit pošmourné dopoledne a Paříž je snad pro procházky stavěná. Já si jí protáhla až ke Gare deLyon.
Je to zvláštní být v Paříži a nebýt turista

Reminiscence

Ramínka naprázdno visela v nezvykle opuštěné skříni, jedno se ještě houpalo, jak jsem z něj stáhla kalhoty. Už to přestával být výlet. Vlastně to přestával být výlet už ve chvíli, kdy jsem do kufru skládala kabát spolu s letními šaty.
Když si sedám ke stolu v kuchyni, vím, že to není naposled, ale také vím, že na dlouhou dobu budu pít ranní kávu úplně jinde a budit mě bude jiné světlo pod nezvyklým úhlem.

Ještě jsem neodjela a už se mi stýská.


Výtah několikrát předvedl trik „ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“, to jak druhé dveře při zavírání narazily na roh tašky; kufr se až po několikaminutovém manévrování ( chvíli hrozilo, že ho budeme muset do sedmého patra táhnout po schodech) vměstnal do výtahu; zapadl přesně jako dílek skládačky.
Pařížské střechy se mohou pyšnit nadprůměrným počtem komínů, záhadou zůstává k čemu slouží. V bytě je chladno a horký čaj je jen krátkodobé řešení. A topná sezóna začíná prý až v polovině října. Rozdělávání ohňů v ulicích vypadá jako nejlepší varianta.

V křesle je ještě vysezený důlek, na stole tři čajová kolečka a zapomenutý sáček s kandovaným zázvorem. Vidličkou vylovím z mísy poslední lodičku broskve a jdu uklidit hrnečky od čaje do myčky.
Máma s tátou odjeli na letiště. Kroky na chodbě se najednou ozývají hlasitěji, výtah hučí výrazněji, i klíč v sousedově zámku chrastí víc.
Zítra si koupím vedle v květinářství růži v květináči.

Před Invalidovnou

Na obrovském plátně tleskal černěoblečený muž. Samotné tlesknutí k nám dorazilo až s pěkným zpožděním. Sem tam se k tlesknutí ještě ozvalo „ Test“ nebo „Est-ce que c´est bon pour le test?“. Jelikož zpoždění mizelo jen zvolna, tak to až tak dobré nebylo. Všude pobíhali skupiny dobrovolníků v oranžových tričkách a skupiny řemeslníků třímajících nastřelovačku hřebíků, aby mohli v oka mžiku zachránit dřevotřískové tribuny před rozklížením, které další řemeslníci zakrývali igelitem. Všude kolem bylo nepočítaně policejních aut u kterých postávali zdvořilí policisté s modrými lodičkami na hlavě. Po celém městě byla odkláněná doprava a zátarasy přehrazovali ulice vedoucí k Invalidovně, i když zcela evidentně vedly opačným směrem...
Papež si k návštěvě Paříže vybral stejný den jako já, pátek 12. září.

Jedna banka vládne všem

Jedna jim všem káže
Jedna všechny přivede
Do temnoty sváže

Čekala jsem „ Měla byste čas pozítří v 11?“, ale v telefonu se ozvalo „Tak za 14 dní v pondělí ve dvě?“

Líbí-li se studentovi pobyt na zahraniční univerzitě, líbí se mu i stipendium a musí se mu tedy líbit i ty stojky, salta a jiné akrobatické cviky, které pro to musí předvádět.
Existuje jen jedna jediná banka, kam je alma mater ochotná poslat studentovi stipendium. V té bance existuje jen jeden jediný druh účtu, kam se dají ty peníze poslat; ten, a žádný jiný, si student musí otevřít. Zdá se, že v celém městě je pravděpodobně jen jeden jediný člověk, který ten účet umí studentovi otevřít. Jinak si neumím vysvětlit, proč se na těch 15 minut papírování čeká 15 dní.
Banka to možná je moje, k účtu mám chuť se nehlásit. Moc toho neumí (nic) a vypadá to, že učenlivý nebude. Jednu věc přece jen umí – s nebývalou rychlostí vysávat peníze. První, co mi od banky přišlo nebylo „Vítáme Vás mezi našimi klienty, ručku líbáme, boty leštíme“, ale „Výzva k vyrovnání debetu“ ve výši 2, 29 EUR.
Vypadá to, že Můj svět. Moje banka má tolik klientů, že je od přepážek musí koštětem odhánět.