Jen tak si tlesknout

Francouzi jsou na ovace skoupí. Potlesk (aplaus to tedy není) bývá přinejlepším vlažný a na víc jak na dvě opony to nebývá. A už při první se někteří trousí k východu.
Při Cyranovi z Bergeracu v Theatre de Chatelet se první potlesk ozval už ve chvíli, kdy se na scéně poprvé objevil Cyranův širák – na hlavě Plácida Dominga.
Na moderní pojetí scény si tu nikdo nehrál – žádné tři černé a jeden bílý kvádr na jinak prázdném jevišti, počítající s divákovou fantazií na úrovni velmi rozvinutá až bujná; výprava opery byla velkorysá – jak se zvedala opona, měl divák pocit, že před ním ožívá Rembrandtova Noční hlídka. Kordy opravdu řinčely, Roxana byla krásná, měsíční světlo působilo jako opravdové a Cyrano nezklamal.
Divadlo bylo, až na pár bidýlek u stropu, plné. Atmosféra byla takřka vřelá – v přestávce mezi akty se balkony ovívaly programem a orchestr partiturou. Jak ale světla potemněla a i malé lampy zhasly, spolu s hovorem utichlo i šustění papíru.
Celý ten poetický výlet do 17. století trval dvě hodiny a padesát minut, ale ve skutečnosti to uběhlo jako mávnutím kouzelného proutku.
Ovace byly bouřlivé. A ve stoje. A s dupáním.

Zrána

Časně ráno se ve vzduchu mísí vůně briošek, baget, croissantů, šneků s hrozinkami, pain au chocolat; v zimě pár kaváren vítajících první zákazníky chtivé své kávy s croissantem vrhá nepravidelné obdélníky světla na ještě potemnělé ulice, v létě slunce pomalu sklouzává po fasádě a vyrývá na ní ostré geometrické obrazce. Po silnicích, přikrčený u obrubníku a usměrňovaný srolovaným koberečkem, zurčí proud vody a odnáší s sebou špínu z předešlého dne a noci, kterou tam přistrkují košťaty metaři; domovnice pečlivě smýčí celý dvůr, hadicí vyhánějí z každého kouta i to nejmenší smítko a vytváří tak malé přítoky stékající z chodníku na silnici.
Na Elysejských polích číšníci připravují stolky , ti z Deauville v modrobílých pruhovaných tričkách, s námořnickou čapkou naraženou do čela. Před Notre Dame voní čerstvě posekaná tráva a u Seiny se přetahují holubi s racky o kousky odhozené bagety.
Na mřížích sálajících teplo z metra, ve výklencích, obklopení taškami a poskládanými kartony se v ušmudlaných spacích pytlech krčí bezdomovci, v marné snaze zaspat chladné ráno.
Paříž se zvolna probouzí.

Ozvěna

Stýská se jim a přece se cestám domů vyhýbají a rodičům téměř rozmlouvají návštěvy.
Studenti na Erasmu si užívají sluníčka a pohodlných křesílek v Lucemburských zahradách, vyhřátých kamenů na břehu Seiny, v pátek večer chodí do Louvru a pak do Fifth baru v rue Mouffetard na kvíz a vedle k Malému Řekovi na palačinku, v noci, když už všechno osvětlení, vyjma pouličních lamp, zhaslo se po prázdném městě přesouvají na Velibu, kolech, poskytnutých radnicí, s velkoryse rozmístěnými stojany, baví se celým tím babylonským zmatením jazyků, které nastává zpravidla chvíli před půlnocí..
Každá návštěva, každé loučení, každý odjezd ale tíží jako balvan, každý návrat z domova je jako skok do hluboké vody. Po pokoji se rozlézá ze všech koutů prázdnota, všechno na člověka padá a kolem dokola se rozlévá ozvěna.

Hluboko v bažině

Makové řezy s rozměry dlažební kostky a s příslibem šťavnatých hrozinek hluboko zanořených v hořkých zrníčkách se odrážely od žlutých výloh Sachy Finkelsztajna.
U pultu prodavačka probírala polsky na celý krám s postarší paní nákup. Druhá z pohledů, které jsme si vyměnily vyčetla, že živé konverzaci rozumíme a hned se k nám přitočila s otázkou, jestli po polsky i mluvíme.
„Po polsky ne, po česky“ a ona na to, že to se domluvíme dobře. Vyptala se nás co si dáme (a co si nedáme), odkud z Československa jsme (bylo vidět, že je ve Francii opravdu doma), vychválila makové řezy a s prosze bardzo nás poslala ke kase.
Na pána už česko – polština neplatila, zato na něj platila dvacetieurová bankovka. S šibalským úsměvem se zeptal, jestli je to tak přesně. Jelikož jsme si odnášely řezy dva a ne celý plech, k tak velkorysému spropitnému jsme se přemluvit nenechaly a drobné jsme pečlivě z talířku vysbíraly.
Zaklaply za námi dveře a polština utichla.
Obchod žlutě zářil v křivolaké ulici a o kousek dál se ve staccatu překřikovali prodavači falafelu.

Převážně nevážně

Pleskání potápěčských ploutví se hlasitě rozléhalo prázdnou ulicí. Záhy se k němu přidal náš hlasitý smích, který si skupinka rozjařených pánů vyložila jako pokyn k zastavení se. Potápěč k nám napřáhl ruku, ve které třímal váhu, až doteď schovanou v podpaží. Že by potřeboval naší přesnou váhu, tak jak jsme, ověšené foťáky a s batůžky na zádech. Do stoupání si na váhu se nám moc nechtělo…
„Ale my už jsme se viděli přece včera! Před svatým Eustachem.“
„To určitě ne – my jsme začali dneska odpoledne.“
Uvědomila jsem si, že rozjařená skupinka z předešlého dne, ten s váhou ozdobený ne slušivými ploutvemi, ale umělými kotletami a parukou připomínající mop vymáchaný v kbelíku se špinavou vodou, byla jiná, trošku mladší a taky trošku neodbytnější.
Mop, stavidla výmluvnosti zcela vytažená, se na konci měsíce žení a nutně potřebuje do té doby olíbat 4000 kg žen. Potápěč se o nutně olíbané váze, ani o ženitbě nezmiňoval. Mop se spokojil se s líbnutím na tvář a s naslepo vystřeleným číslem, potápěč s úsměvem a výmluvou na dobrý oběd a odkolébal se, s přáním hezkého večera, do jedné z ulic vhodnějších k odlovu vážení svolných.

Primavera

Paříž se oblékla do zelené. V ulicích se rozkošatěly kaštany s chundelatými bílými a růžovými svícemi květů. Světlo, dříve zprudka zaplavující ulice, až k oslepení, teď probleskuje mezi svěžími listy.

Na prvního máje se Paříží rozvoněly a rozzvonily konvalinky. Snad na každém rohu se v malém lavoru utápěly omamné kytičky. A snad každý si večer, cestou z parku, jednu pomuchlanou a povadlou nesl domů.