Dnešní den byl velmi úspěšný.
Odvážným manévrem jsme zaskočili
důmyslně maskovaného nepřítele a přesně mířeným zásahem do týla nepřítele jsme
rozdrtili jeho obranu. Ztráty našich jednotek byly minimální, nepřítel byl
poražen na hlavu.
Ve skutečnosti jsme v důsledku
drobné nepozornosti lehce ťukli do auta před námi, ze kterého se vyklubal Němec
řídící Peugeot s chorvatskou značkou.
Ukázalo se, že Němec je lehce na
hlavu, protože po sáhodlouhém hledání našel drobnou prasklinu na světle na
kufru a došel k závěru, že je třeba okamžitě zavolat policii. Bylo nám
vlasové praskliny příslušně líto a navrhli jsme , že mu prasklinu kompenzujeme,
protože je zbytečné kvůli tomu volat policii. Auto bylo z půjčovny, takže
Němec zjevně velmi komplikovanou myšlenkovou akrobacií došel k závěru, že
nemohl dostat lepší nápad, než v sobotu v šest večer volat policii. Když
jsem ho upozornila na marnost takového počínání v sobotu večer, trumfoval
argumentem, že má auto z půjčovny a vypadal, že si představuje, jak se po
cestě od moře řítí na bílém Bmw Simír Gerchán.
Když se dalších 20 minut řítili
kolem jen Chorvaté naštvaní, že jim maličko blokujeme provoz, navrhla jsem, že
to snad vyřešíme jako dospělí, já mu nechám kontakt, vyplníme formulář a bude.
Němec lišácky kontroval tím, že mu v tom případě mám nechat kopii pasu (a
nejlépe i s kopií karty) a že žádný formulář rozhodně nedostal. Potlačila
jsem chuť ho požádat, aby mi ukázal svůj řidičský průkaz, protože to vypadalo,
že pokud nějaký má, tak maximálně na Audinu, a trpělivě mu vysvětlila, že mu
kopii pasu rozhodně nechávat nemůžu a ať kouká šupem ten formulář najít. Němec
začal úporně telefonovat a za chvíli se kolem auta rojili čtyři jemu podobní
nešťastníci, kteří odněkud vyčarovali pomuchlaný formulář.
Po 40 minutách vyplňování
desetiřádkového formuláře, mi ho Němec konečně podal a důležitě mi vysvětlil,
že budu potřebovat překladatele. Formulář byl v chorvatštině, takže nebyl
problém ho během několika málo minut vyplnit. Uzemnila jsem ho dobře mířenou
otázkou na to, kde je ta policie, když už tam dle jeho informací minimálně 45
minut má být, vyplnila jsem svojí část formuláře a šla jsme mu ho vrátit zrovna
v okamžiku, kdy se do telefonu opět pokoušel vysvětlit, kde jsme zoufalým
blekotáním o hlavní ulici a Konzumu. Sice jsme u Konzumu byli, ale ulice by
mohla být hlavní jen, pokud by všechno ostatní kolem nás bylo parkoviště.
Potom, co jsem mu ukázala, že stojí zády k ceduli s názvem ulice a
číslem domu, se konečně rozhovor pohnul.
Po ukončení hovoru mi Němec
vítězně oznámil, že dispečerka právě kontaktovala dopravní policii. Simír byl
na cestě! Simír byl ovšem tak maximálně na cestě na pivo a fotbal.
Po dalších 20 minutách po mě
Němec pečlivě přelouskal formulář a začal oblažovat místní policii dalším
telefonátem. Když auta, která se nehody
účastnila, popisoval pouze barvami, a ne typem, místní policii zjevně došla trpělivost,
protože Němec nám s úsměvem idiota nám oznámil, že policiie mu prozradila
tajemství, že k takovému ťuknutí dorážet nehodlá a že se tedy můžeme
rozejít a neshlukovat se.
Nevyřešenou záhadou tak zůstává,
jak s takový přístupem mohli Němci
ten Blitzkrieg vůbec spustit.
