Život po francouzsku

Jsou to croissanty s bílou kávou? Křupavé bagety? Šneci a žabí stehýnka? Nebo barety, Coco Chanel a klapot podpatků? Je to Eiffelovka a levandulová pole v Provence? Monet, Picasso?
Ne!
Je to „plan“! Nebo spíš „le plan“.Jakási osnova bez které Francouz snad ani nevstane z postele. Životně důležitá pomůcka, systém bez kterého nenapíše ani nákupní seznam.
Píšete – li cokoli, v jakékoli délce a za jakýmkoli účelem a píšete –li to ve francoužštině ( a bude-li se na to někdo koukat) je bezpodmínečně nutné napsat si plan. První na co se profesor podívá je plan. Pokud nebude dostatečně fešácký, bude to i to poslední.
Neodbytně se mi do mysli vkrádá myšlenka, že to nebyla územní expanze, co hnalo Francouze (ehm Korsičana) do zabírání cizích zemí, ale důmyslně maskovaná snaha o celosvětové rozšíření "Le planu".
O stávkách se nezmiňuji záměrně

°°°

Už to nejsou sněhové přeháňky v nejvyšších polohách, sem tam zbloudilá vločka na hřebenech hor. Ze soboty na neděli (ze včerejška na dnešek) se zahrada zabalila do bělostné vaty, větvičky si natáhly huňaté rukavice a poslední hrušky se ozdobily roztomilou čepicí..
Zahrada se ponořila do naprostého ticha, které čas od času přetlo zamáchání křídel prolétávající hrdličky.
Ve sněhu zůstávají kočičí ťapky, sem tam vykoukne stéblo trávy…
Proudy vody odpoledne to jemné chmýří spolu s tichem odnesou pryč.