Po plesu

Jak mě po těch odvážných kreacích na parketu bolely nohy!
(Ne nadarmo se těm podpatkům říká jehly.)
A jak mě po odvážných kombinacích u baru bude ráno bolet hlava!
Boty jsem rozepnula a skopla, jak jsem překročila práh.
Z šatů se mi ale nechtělo. Jen zdráhavě jsem povolovala mašli a vyproštovala se ze sevření stuh. Nechtělo se mi tu splývavou krásu jedním zatáhnutím proměnit ve zplihlý kus látky a zase na rok ji odložit do skříně.
Prohlédla jsem si v zrcadle široké „x“ křížících se stuh a nakonec jsem zatáhla a mašli rozvázala. Ještě jsem vatou stáhla stíny z očí, z uší vyndala náušnice a kouzlo bylo pryč. Jako posledním úderem dvanácté.

Jak Ptáče ke koňské žíni přišlo

V Tatrách to vypadá jako když někdo foukne do domečku z karet, nebo neopatrně zavadí o dominovou zeď. Na pláních sem tam mezi pařezy ční, většinou tak nějak našikmo, nejistě, osamělý strom a všude kolem cest leží navršené kmeny k odvozu.
Kalamita odhalila nejen výhled do krajiny, ale také panelákové léčebny, které svou šedivost a hranatost schovaly doteď mezi jehličím.

Přesto je ale pohled na Tatry pořád dechberoucí (zvlášť ze Skalnatého Plesa s černou sjezdovou pod sebou) a mezi Štrbským Plesem a Tatranskou Lomnicí se najdou i malebné dřevěné stavby s na tak studené místo neuvěřitelným počtem skleněných tabulek.
S patnáctistupňovým mrazem, do tváří ostře švihajícím větrem a šedivou oblohou už to je dechberoucí o poznání méně. O to citelněji na lanovce, když mě ani rukavice před obličejem nezachránila před pocitem, že mi z něj právě odřezávají mojí libru masa . Jediné, co zachránilo situaci, byl Tatranský čaj.
Když si Slováci v Paříži psali domů o Tatranský čaj, trochu mě to překvapilo, ale vůně domova je vůně domova (já si přivezla chleba). Rozbřesklo se mi až ve chvíli, kdy přede mnou přistál kouřící pucláček vonící po všem jiném, než po čaji.
Když to ani druhý den nevypadalo o moc lépe, vyrazila jsem v převleku za Michelina na menší procházku ze které se vyklubal osmnáctikilometrový prvovýstup do Tatranské Lomnice; myslela jsem při tom na Shackeltonovu whisku, kterou nedávno vydražili a na tu hroudu másla, která po něm na pólu zbyla.. Slunce k odpoledni nakonec vysvitlo a nepokrytě se mi vysmívalo, protože je zcela jasné, jak bych si já asi vybrala mezi broděním se čerstvě napadlým sněhem a vožením se po sjezdovce dolů. Utěšila jsem se zpáteční cestou električkou.
Kdo jede na Slovensko, musí do koliby, zvlášť, když tam má hrát cimbálovka (a borovička teče proudem). Cimbálovka sice byla bez cimbálu, housle ale cikánovi v rukou přímo zpívaly a já jsem za podržení smyčce získala žíni pro štěstí.
Domů jsem přijela s pocitem, že bych měla jíst víc tatranek, méně halušek a předplatit si Týžden.
Jet na Slovensko je jako jet do ciziny a přece domů…