pondělí 7. listopadu 2016

Bora Bora


Připadám si jako ve filmu. Ráno počítám slepice pobíhající po runwayi a večer sedím na molu, houpu nohama, prsty se kro dotýkám průzračné vody pod sebou a mžourám do západu slunce.
Slepice tu pobíhají i po letišti. Tři slepice a jeden kohout.
Vím to přesně, protože letadlo mělo 40 minut (rozuměj hodinu a půl) zpoždění, letiště 100 metrů čtverečních, jeden stánek s parey, pohlednicemi a žabkami, jeden se zmrzlinou a panenkami a jeden, nad kterým visel nápis „free information“, a kde pro jistotu nikdo neseděl.
Celkově letiště vypadalo jako ze starého filmu, ale protože chyběli jak herci, tak dobrodružná zápletka, nezbývalo nic jiného, než počítat slepice.
Na trase trvající 50 minut nabralo letadlo zpoždění hodinu a půl.
Myslím, že tohle byla jedna z mála situací, kdy přistání letadla tleskali nejen lidé v letadle, ale i ti na letišti.
Letadlo bylo staré, vrtuloví s místem pro nohy, že šlo přehodit noh přes nohu, i když jsem seděla u okénka.
Hned po nástupu do letadla se posádka omluvila za zpoždění a vysvětlila, že museli na Tahiti vyměnit letadlo. Na to se někteří cestující zatvářili, jako by potřebovali vyměnit prádlo.

Už z výšky z letadla jsou vidět před korálovým útesem prstence neuvěřitelně tyrkysové barvy obklopující zelené fleky ostrovů; za útesem se moře třpytí safírově.
Letiště na Bora Bora je na samostatném ostrově, a tak se z něj musí jet dál ještě lodí. Loď vykrajuje bílou brázdu ve vlnách a ve vzduchu se mísí všechny odstíny modré – tmavě modrá nebe, tyrkysově zelená vody s bílými kapkami tříštícími se o sebe.
Barva moře je tu snad ještě zářivější, než ve všech katalozích, prospektech a na reklamních fotografiích. Vždycky jsem si myslela, že ta barva nemůže být ve skutečnosti tak… umělá, žvýkačková. Dokud jsem do ní neskočila po hlavě.
Stále znovu a znovu se ujišťuju, že ta barva není jen přelud, produkt mé představivosti, ale opravdový jižní Pacifik.
(Jak se asi cítil James Cook, když sem poprvé připlul a pro Evropu Polynésii objevil, když neměl ani tušení, že moře může mít takovou barvu.)

Na Bora Bora se radujete i z deště. Z toho, že vedle pálivého slunce zažijete i tropický déšť, velké kapky vpíjející se do střech z palmových listů.


sobota 5. listopadu 2016

Na vlnách

Balancovali jsme nejistě v malé kocábce na vrcholu lámající se vlny. Sklouzli jsme se po vlně dolů, vstříc další, se kterou jsme se prudce srazili, až vystříkla voda vzhůru a zmáčela nás od hlavy až k patě, jako na atrakci v zábavním parku.
Velryba nám stále unikala.
Připadala jsem si jako kapitán v dobrodružném filmu, když jsem stála ve špičce lodi, houpající se nahoru a dolů, a vyhlížela, zda přes vlny neuvidím gejzír vody tryskající k obloze. Nakonec jsme viděla nejen gejzír, ale dokonce i ploutev.
Měla jsem pocit, že velrybu honíme kolem celého ostrova, než jsme zahlédli plácnutí špičkou majestátního ocasu a spršku mořské vody. Pak velryba pokračovala ve své cestě na sever.



Delfíni byli vstřícnější. Vesele se proháněli kolem lodi, skákali, přibližovali se a zase se oddalovali a my jsme na sebe křičeli neustále:“ Jedna hodina! Čtyři hodiny! Dvanáct hodin! Za Tebou!“ a jednou rukou jsme se přidržovali té části lodi, která byla zrovna po ruce. Cestou zpátky k ostrovu se vlny zmenšovaly a ztrácely, a když jsme zase přejeli přes korálový útes, do mělké tyrkysové vody k rejnokům, byla voda zase jako zrcadlo. 

čtvrtek 3. listopadu 2016

Finis Terrae

Připadá mi, že jsem na konci světa. Ne proto, že bych byla ohromená nekonečností Pacifiku, který mě obklopuje skoro ze všech stran, nebo ostře se zvedajícími kopci, ale spíš to bylo tím, že dál se snad už jet nedá. Na Tahiti, jediný ostrov Francouzské Polynésie s mezinárodním letištěm se letí dlouho a na jakoukoliv pevninu to z Tahiti jsou tisíce kilometrů.
6.16.5.
6 hodin z Prahy do Dubaje. 16 hodin z Dubaje do Aucklandu. 5 hodin z Aucklandu do Papeete.
Celý spánkový režim se mi opravdu postavil na hlavu. Budím se ve čtyři ráno místního času a snídám kyselé okurky. Zato nevečeřím, protože můj organismus odmítá v tak nekřesťanskou hodinu jako jsou tři hodiny ráno jíst.
Ale za prohlídku pěstěné exotické francouzské zahrady uprostřed Tichého oceánu to stojí.
Všechny barvy jsou tu sytější, zářivější, intenzivnější. Moře má barvu snad všech odstínů modré, od tyrkysové přes pruskou modř po kobaltovou, kdy se nebe odráží ve vlnách.
Z odrazu oblohy v oceánu se zvedají sytě zelené kopce, hustě zarostlé vegetací, ze které jako malé větrníky trčí palmy.


Teď je tu jaro.
Ptáci si staví hnízda v korunách palem, a slepice pobíhají po hotelovém areálu s kuřaty v závěsu. Manga dozrávají na dlouhých stopkách v korunách vysokých mangovníků, košatostí připomínající vzrostlé ořešáky. Manga už padají na zem; včera jsme si jedno sebrali; bylo tak měkké, že jsme ho jedli lžičkou a rozpouštělo se na jazyku jako zmrzlina.
Všude kvetou ibišky všech barev a papáji se viklají ve výšce schoulené u kmenu.
Písek na Tahiti je černý, na Moorea zase jasně bílý. Ještě nás čeká Bora Bora.