Připadá mi, že jsem na konci světa. Ne proto, že bych byla
ohromená nekonečností Pacifiku, který mě obklopuje skoro ze všech stran, nebo
ostře se zvedajícími kopci, ale spíš to bylo tím, že dál se snad už jet nedá.
Na Tahiti, jediný ostrov Francouzské Polynésie s mezinárodním letištěm se
letí dlouho a na jakoukoliv pevninu to z Tahiti jsou tisíce kilometrů.
6.16.5.
6 hodin z Prahy do Dubaje. 16 hodin z Dubaje do
Aucklandu. 5 hodin z Aucklandu do Papeete.
Celý spánkový režim se mi opravdu postavil na hlavu. Budím
se ve čtyři ráno místního času a snídám kyselé okurky. Zato nevečeřím, protože
můj organismus odmítá v tak nekřesťanskou hodinu jako jsou tři hodiny ráno
jíst.
Ale za prohlídku pěstěné exotické francouzské zahrady
uprostřed Tichého oceánu to stojí.
Všechny barvy jsou tu sytější, zářivější, intenzivnější.
Moře má barvu snad všech odstínů modré, od tyrkysové přes pruskou modř po
kobaltovou, kdy se nebe odráží ve vlnách.
Z odrazu oblohy v oceánu se zvedají sytě zelené kopce,
hustě zarostlé vegetací, ze které jako malé větrníky trčí palmy.
Teď je tu jaro.
Ptáci si staví hnízda v korunách palem, a slepice
pobíhají po hotelovém areálu s kuřaty v závěsu. Manga dozrávají na
dlouhých stopkách v korunách vysokých mangovníků, košatostí připomínající
vzrostlé ořešáky. Manga už padají na zem; včera jsme si jedno sebrali; bylo tak
měkké, že jsme ho jedli lžičkou a rozpouštělo se na jazyku jako zmrzlina.
Všude kvetou ibišky všech barev a papáji se viklají ve výšce
schoulené u kmenu.
Písek na Tahiti je černý, na Moorea zase jasně bílý. Ještě
nás čeká Bora Bora.
Žádné komentáře:
Okomentovat