neděle 18. února 2007

Absolutní happy end


První příspěvek je vždy ošidný, rozhodla jsem se proto začátek postavit na hlavu a vkládám tento úryvek, který je pro mne symbolem pohádkového konce;)

„V dřezu připravil bublinkovou koupel pro nádobí, sklo a stříbro a přeopatrně ponořil do vlažné pěny akvamarínovou mísu. Jakmile zmizela pod vodou, její zvučný olovnatý křišťál se rozezněl tlumenou melodičností.
(…)
Zašátral pod pěnou, okolo číší a pod melodickou mísou, zda nezapomněl na nějaké stříbrné náčiní – a vytáhl odtamtud louskáček. Úzkostlivě ho opláchl a začal utírat, když v tom mu ta nohatá věcička vyklouzla z utěrky a padala k zemi jako člověk ze střechy. Málem ji chytil – špičkami prstů se o ni otřel ve vzduchu, ale tím pouze uspíšil její pád do pěny nad pokladem skrytým v dřezu, odkud se vzápětí po dopadu ozval třesk pukajícího skla..
Pnin mrskl utěrkou do kouta, obrátil se zády k dřezu a chvíli stál a zíral do temnoty za prahem otevřených zadních dveří. V záři silné holé žárovky nad jeho lesklou lysinou tiše kroužil malý zelený hmyz s krajkovými křidélky. Se svými bezzubými pootevřenými ústy a slzavou blankou halící jeho prázdný, strnulý pohled vypadal Pnin velmi staře. Se stenem rozeznělým mučivou předtuchou se pak vrátil k dřezu, připravil se na nejhorší a vnořil ruku hluboko do pěny. Píchl se o střep. Jemně vytáhl rozbitou sklenku. Krásná mísa zůstala netknutá. Vytáhl čistou utěrku a znovu se pustil do práce.“

Pnin, Vladimir Nabokov