Cesta do středu země

Krok za krokem je opatrnější, schod od schodu je snad užší, šero neproniknutelnější a strop zkosenější. Na konci chodby, hned vedle vchodu do kuchyně, se rýsuje tmavý obdélník – dveře s panenkou, nebo panáčkem, nejčastěji ale jen s nápisem. Za těmi dveřmi se skrývá svět plný dobrodružství – svět pařížských záchodů.
Výprava za pařížskými záchody je plná překvapení, překonávání překážek a vůbec setkávání se s nečekaným.
Na St Hipppolyte jsou to spíš čtenářské koutky – stěny jsou popsané politickými prohlášeními jako je „Hanba Izraeli“, „“ nebo „ Jean miluje Madeleine, Madeleine miluje Anne a všichni shání ztracenou kartičku do knihovny“. Sorbonna je jak na spisovatele, tak na prostor skoupá. Na dveřích se objeví nanejvýš inzerát nabízející učebnice a aby si ho člověk mohl přečíst, což předpokládá zavřené dveře, musí vyšplhat na záchodovou mísu, přidržujíc se nádržky s vodou (marně hmatajíc po pistoli) a v předklonu zavřít na potřetí dveře. Celý ten modře vykachlíčkovaný bunkr pravidelně plave v nepříjemně hlubokých kalužích vody protkaných šedými chuchvalci toaletního papíru.
Háčky jsou spíš zázrakem, než pravidlem a zejména v zimních měsících je jejich absence citelná – nutí člověka k transformaci v chobotnici a k žonglování s kabelkou, kabátem a štosem papírů. A k živým vzpomínkám na Mančinku a její příhody s pentlemi.
Na Tolbiacu je místo umyvadla korýtko a i záchody vypadají jako po nájezdu prasátek.
V kavárnách bývá jen jeden zato s krásným výhledem do a z dvora, nebo vybavený sadou zrcadel a polovina hostů považuje zavírání dveří za nadbytečný přepych.
Šipky a ukazatele nejsou většinou třeba. Jednak stačí najít příkré schodiště vedoucí na první pohled do sklepa a pak – záchod se ohlašuje už u baru.
Tahle alternativní poznávačka má jednu výhodu – člověk čeká po čase to nejhorší a bývá pak příjemně překvapen – asi jako když na pouti místo do domu hrůzy vstoupí do Růženčina zámku. To když na jednom záchodě funguje jak splachovadlo, tak sušák na ruce.

Jak připravit vinegretu za zavřenými dveřmi a s minimem úsilí

Prý to začalo zoufalým kočičím mňoukáním ve spíži, pro mě to ale začalo až otevřením těch dveří, obvykle skrývajících kouzelný svět rozličných tajemství pro potěšení chlupatého jazýčku.
Po dlaždičkách se mezi ostrůvky střepů rozlévala světle žlutá tekutina. Když jsem k ní, s kýblem vody v jedné a hadrem v druhé ruce zaklekla, zavětřila jsem. To, co původně vypadalo jako pomerančový džus začalo nabírat zcela nové, mastnější obrysy. Spíží se nesl odér olivového oleje. Rybník obtékal láhve postavené na podlaze, košík s cibulí, krabici s brambory, jako zázrakem po pádu z nejhořejší police netknutou láhev octa a zvolna rozpouštěl kopičku hořčice.
Naše kočička, s hbitostí sobě vlastní nějakou chvíli před tím, nikým nepozorována, vklouzla nejprve do chodby a pak do spíže a tam se nechala zavřít. Místo nadějných vyhlídek na něco lahodícího kočičímu jazýčku se konaly ztracené iluze završené zběsilou cestou tam a zase zpátky po policích, to vše doprovázené koncertem pro jednu kočku a libovolný počet lahví a konzerv, dokud se neobjevil rytíř v lesklé zbroji a spíž od dalšího řádění nevysvobodil.
Kočka, s výrazem znuděné paničky, seděla na schodech a pečlivě si čistila kožíšek. Jazýčkem přejela po hřbetu tlapky a tou pak zase po hlavě, převracejíc a narovnávajíc si ucho. Proceduru pečlivě opakovala.

Perličky

„Já vás ale nemám na seznamu. Běžte do Amphi II, do třetího patra, jestli nejste na seznamu tam“

„Vy nemáte číslo? Jo vy jste Erasmus! Tak mi řekněte jméno.
My vás na seznamu nemáme, běžte do Salle de lecture a zeptejte se tam.“

„Já vás tu nemám… Dávala jste složku na sekretariát?“
(Tady je sekretariát? Jakou sakra složku?!)
„Nedávala…“
„aha… Běžte do Amphi I, jestli vás můžou připsat na seznam a pak se vraťte, já vás kdyžtak připíšu“

„Poslali mě sem ze Salle de lecture, jestli byste mě mohli na ten seznam připsat?“
„A na seznamu v Amphi II nejste?“
„Ne…“

„mám tady nějakého studenta Erasmu“
„To asi nebudu já, já jsem nebyla na sekretariátu“
„Aha… On ale taky není na seznamu. Neznáte jeho jméno?“

-------

„Kdy se dozvím výsledek?“
„To netuším, my to musíme harmonizovat“
Mám vám tady nechat ten formulář pro vyplnění známky?“
„Ukažte? To já nevím… Já vám to teď nevyplním… To vůbec neznám, radši si to vezměte“

Na sekretariátu

„Dobrý den, máte tu výsledky?“
„My nic nevíme, tady nic není…Jaký předmět? Já jsem ale neviděla, že by tu šel nějaký vyučující… Sakra práce…“
(průvan sráží k zemi štos papírů, ty se rozlétávají po celé místnosti)
„Jaký jste říkala, že je to předmět? My asi výsledky nemáme… Počkejte! Tady něco je! Nechávala jste tam formulář? Ne?! To tu ale pak výsledek nebude.. Á tady je seznam! Jak se jmenujete?
Jak to, že nejste na seznamu, vy jste nebyla na zkoušce? Jo vás tam dopsali… Jak se jmenujete? Jak?!
Budete tu muset nechat ten formulář. Dvojmo.“

11.01. Zkouška se posunula. Začala v 10.00.

"Pane doktore, vy jste se zase kochal..."

Posmívat se francouzskému způsobu řízení je velmi lehké – koneckonců je to národ, který vynalezl kruhový objezd s předností zprava a národ, kterému v autosalonu zamlčeli (pro přednášku o klaksonu na to nezbyl čas), že auto má blinkry, nebo je naopak předvedli jen jako zajímavý designový prvek, jehož funkce tak postupně vyplouvají na povrch v těch nejnemožnější ch okamžicích; pokud jsou snad blinkry používány pravidelně, ono oranžové světýlko značí pruh, z kterého auto odbočuje, a ne do kterého se řadí. Je to nejen národ automobilového okruhu v Le Mans, ale především národ barvoslepých dobrodruhů (důležité je, že semafor svítí, na barvě nesejde), kteří rádi řídí společensky – čím víc se jich na silnici sejde, tím lépe.
Motorky si vytváří v kolonách svůj vlastní pruh, jehož šířka zhruba odpovídá dělicí čáře, a neváhají za jízdy posunky vysvětlovat řidičům, že by bylo namístě se vmáčknout ještě víc ke svodidlům, vlastně nejlepší by bylo o ně rovnou urazit zrcátko.
Část řidičů jezdí s kloboukem na hlavě, ten zbytek, jako by klobouk na hlavě měl.
Není tu nouze o veselé řidiče, jako byl třeba pán, s obličejem připomínající jak barvou, tak tvarem coeur de boeuf, býčí srdce, odrůdu rajského jablíčka, který se při placení na dálnici marně pokoušel vsunout lístek do mezery na platební kartu a když se mu konečně podařilo přimět závoru ke stojce, zjistil, že si samou radostí ze zaplacení mýtného zapomněl nasednout do auta.
Celé to automobilové uvažování si vzali za své odvěcí protivníci řidičů- chodci- a řídí se stejnými pravidly – tedy těmi, na jaká si zrovna vzpomenou. A tak na zelenou přechází jen ti, kteří to na červenou nestihli; nezřídka proud chodců zastaví provoz, protože se všichni najednou rozhodli z neznámého popudu přejít, bez ohledu na to, že panáček svítí červeně a auta už světlo na semaforu zelenější mít nemůžou
Tahle lehkomyslná dobrodružnost je nakažlivá. Jednou jsem se ocitla, ne v půlce, ale ve čtvrtině rue de Rivoli, mezi dvěma pruhy aut a číhala na okamžik, kdy budu moci přeběhnout ještě o pruh dál, přitom jsme na sebe spiklenecky mrkali s pánem, který byl ve stejné situaci, ale v pruhu v opačném směru.

Na cestě

Každé francouzské město, alespoň ta v Normandii a Bretani, má podobnou základní výbavu- náměstí Charles de Gaulla (variace na italské via Vittorio Emmanuel a Plaza Garibaldi), katedrálu Notre Dame a několik kruhových objezdů (což je vzhledem k namátkovosti umístění směrovek, banánů dneška, spíš výhodou); pokud je město obdařeno nějakým větším parkem, zajisté je pod plány podepsán Le Notre, zahradník, který si nenechal ujít ani vznik parku v Tuilerie, Versailles nebo Fontainebleau.
Přesto, že Francie ukazateli alespoň těmi srozumitelnými, zrovna nehýří, dva se najdou v každém, byť i sebemenším shluku budov. Jeden ukazuje na hřbitov, na druhém je napsáno „autres directions“ a vede na hřbitov.
Katedrály se sobě podobají, jak jen se katedrály podobat mohou. Jsou gotické, zdánlivé kopie pařížské Notre Dame. Ta v Rouenu se pyšní dvěma skvostnými portály, hra světla na tom západním tak okouzlila Moneta, že visí hned v několika provedeních ve Musée d´Orsay.
Chartres okouzluje vitrážemi, díky nimž je celá katedrála ponořená do šera, v Meaux zase je jedna z věží poloviční, s doškovou střechou.


Na severozápadním pobřeží Francie, ve šňůře podobných vesnic, leží Deauville, malé arogantní městečko, jako dovežené z Disneylandu. U velké pláže, zatím spíš k pouštění draků, než k opalování, stojí dřevěné kabinky k převlékání a o kousek blíž k moři zase budky poskytující příjemné závětří a podtrhující tak zdání filmových kulis.

Když se přílivu zachce, změní se Mont St. Michel v ostrov uprostřed oceánu. Tentokrát byl jen majestátním ostrovem v moři písku. S temnými chodbami, klenutými sály s křížovou klenbou a hustým sloupovím a s racky s havrany kroužícími mezi věžemi.

Každé bretaňské město má podobné, strohé domky z šedého kamene ozdobené muškátovými girlandami.
Každé normandské město má podobné hrázděné domky a nepravidelné mezery v historickém centru.