Na cestě

Každé francouzské město, alespoň ta v Normandii a Bretani, má podobnou základní výbavu- náměstí Charles de Gaulla (variace na italské via Vittorio Emmanuel a Plaza Garibaldi), katedrálu Notre Dame a několik kruhových objezdů (což je vzhledem k namátkovosti umístění směrovek, banánů dneška, spíš výhodou); pokud je město obdařeno nějakým větším parkem, zajisté je pod plány podepsán Le Notre, zahradník, který si nenechal ujít ani vznik parku v Tuilerie, Versailles nebo Fontainebleau.
Přesto, že Francie ukazateli alespoň těmi srozumitelnými, zrovna nehýří, dva se najdou v každém, byť i sebemenším shluku budov. Jeden ukazuje na hřbitov, na druhém je napsáno „autres directions“ a vede na hřbitov.
Katedrály se sobě podobají, jak jen se katedrály podobat mohou. Jsou gotické, zdánlivé kopie pařížské Notre Dame. Ta v Rouenu se pyšní dvěma skvostnými portály, hra světla na tom západním tak okouzlila Moneta, že visí hned v několika provedeních ve Musée d´Orsay.
Chartres okouzluje vitrážemi, díky nimž je celá katedrála ponořená do šera, v Meaux zase je jedna z věží poloviční, s doškovou střechou.


Na severozápadním pobřeží Francie, ve šňůře podobných vesnic, leží Deauville, malé arogantní městečko, jako dovežené z Disneylandu. U velké pláže, zatím spíš k pouštění draků, než k opalování, stojí dřevěné kabinky k převlékání a o kousek blíž k moři zase budky poskytující příjemné závětří a podtrhující tak zdání filmových kulis.

Když se přílivu zachce, změní se Mont St. Michel v ostrov uprostřed oceánu. Tentokrát byl jen majestátním ostrovem v moři písku. S temnými chodbami, klenutými sály s křížovou klenbou a hustým sloupovím a s racky s havrany kroužícími mezi věžemi.

Každé bretaňské město má podobné, strohé domky z šedého kamene ozdobené muškátovými girlandami.
Každé normandské město má podobné hrázděné domky a nepravidelné mezery v historickém centru.