Jen tak si tlesknout

Francouzi jsou na ovace skoupí. Potlesk (aplaus to tedy není) bývá přinejlepším vlažný a na víc jak na dvě opony to nebývá. A už při první se někteří trousí k východu.
Při Cyranovi z Bergeracu v Theatre de Chatelet se první potlesk ozval už ve chvíli, kdy se na scéně poprvé objevil Cyranův širák – na hlavě Plácida Dominga.
Na moderní pojetí scény si tu nikdo nehrál – žádné tři černé a jeden bílý kvádr na jinak prázdném jevišti, počítající s divákovou fantazií na úrovni velmi rozvinutá až bujná; výprava opery byla velkorysá – jak se zvedala opona, měl divák pocit, že před ním ožívá Rembrandtova Noční hlídka. Kordy opravdu řinčely, Roxana byla krásná, měsíční světlo působilo jako opravdové a Cyrano nezklamal.
Divadlo bylo, až na pár bidýlek u stropu, plné. Atmosféra byla takřka vřelá – v přestávce mezi akty se balkony ovívaly programem a orchestr partiturou. Jak ale světla potemněla a i malé lampy zhasly, spolu s hovorem utichlo i šustění papíru.
Celý ten poetický výlet do 17. století trval dvě hodiny a padesát minut, ale ve skutečnosti to uběhlo jako mávnutím kouzelného proutku.
Ovace byly bouřlivé. A ve stoje. A s dupáním.