Mnoho povyku pro nic

Meda Mládková efektně obalila Sovovy mlýny do červeného transparentu a láká tak Warholachtivé davy na tuto ikonu. Té se také davy dočkají. Ale jen v jakési zkratce.Davu je předhozeno přesně to, co očekává - tolik známá Marilyn Monroe, stejně tak Mao –ce tung, stokrát použitý a hlavně využitý. A i dvě méně známá díla – autonehody. V rohu se ještě krčí dvojitá Jackie, vše je opentleno, jak je teď zvykem, autorovými výroky o smyslu všehomíra.
Expozice se jmenuje Disaster relics – Zbytky katastrof a divákovi se zdá, že jde opravdu o nějakou katastrofu, že zbylá díla přece někde musí být; má chuť se jako zhrzený manžel pustit do otvírání skříní a šátrání pod postelí… Po milenci ale zbyl jen odér laciné kolínské…

Olze

„Abych se utěšil, rozhodl jsem se věnovat listopad shánění bytu. A teď, co skončila stávka je na to ta pravá doba. Pokud se úspěšně propracujete až do fáze, kdy vám někdo bude chtít byt pronajmout, budete už jen plakat vděkem. Abyste předběhli všechny ostatní, kdo touží po podnájmu, měli byste nejspíš na předváděčky bytů chodit opatřeni výtiskem Kdo je kdo, založeným na místě, kde se obsáhle píše o vaší rodině, anebo potvzením z banky ve Švýcarsku, že sedíte na velehoře zlata ukradeného nacisty.
…
Tak za prvé, opravdu šlo o romantickou mansardu, která opravdu měla, jak agent řekl „sypér stšešní vý´let.“ Super výhled na střechu teda měla:skrz spoustu super děr ve střeše.
"Velmi šasně doide k reparaci,“ sliboval agent.
Že by mi jen hrála divoké kousky moje představivost – anebo byl na jednom kusu novin, kterým byly ty díry zacpané, titulek „Napoleon zemřel“?
Uznal jsem, že byt má vskutku výhodnou polohu, co se týče okolních barů:nejen to, byl v jednom domě s barem, který vysílala až sem nahoru po holých vodovodních trubkách techno rytmy.
Dalším droboučkým problémkem bylo, že k bytu patřil turecký hajzlík typu „sere-mandlé-vestojé“; ten hajzlík byl na chodbě a dělilo se o něj dalších osm romantických mansard, přičemž v jedné z nich podle všeho bydlel slepec trpící chronickou úplavicí.
„Consierge, ona zatým dnes nepoklydyla,“ komentoval to agent.
Byt byl doslova nízké úrovně. Tj., nedalo se v něm narovnat.Ne, není to přesné. U dveří se stát dalo, ale po jediném kroku dovnitř jsem se praštil o strop, který se tak o tři metry dál prudce svažoval až k zemi. Celý byt byl jeden veliký klín, ve kterém by člověk musel, pokud by netoužil po fraktuře lebky, chodit v náklonu pěětařtyčicet stupňů.
„Ono nený dra´é,“ povídá agent.
„Tohle není byt,“ já na to. „To je kredenc na skladování Toblerone.“
Druhý byt byl jeskyně.
Z ulice jsme prošli obrovitými dřevěnými dveřmi na dlážděný dvůr – velice malebný. Kolem nás se vysoko tyčily drolící se stěny porostlé břečťanem – velice starobylé. V rohu dvora byly staré dřevěné dveře, zdaleka ne tak obrovité jako ty vchodové, a agent do jejich zámku vsunul deseticentimetrový klíč – trés vzrušující. Dveře se se skřípěním otevřely a on zašátral vevnitř po vypínači. Ozvalo se cvaknutí, ale nic se nerozsvítilo.
„Bude renovasé,“sliboval agent a mžoural do tmy.“Šásně tú bude vís elektrysyté.“
„Jo, ale bude jí potřeba o moc víc.“
Vkročili jsme na hliněnou podlahu, ve které by klidně šly pěstovat brambory.
Rozeznával jsem v tom oken zbaveném příšeří holé kamenné stěny a hromadu beden; klidně to mohly být rakve. Nejmenoval se poslední nájemnkí Monsieur Dracula? Napadlo mě.

Dostalo se mi ujištění, že v tom třetím bytě už je všechno. Podlaha, okna, elektřina, velikánská koupelna. Agent nelhal. Koupelnu to mělo velikánskou. Vlastně to byla jedna velikánská koupelna. Vybavená postelí a plynovou troubou
„Na co je to prkno?“ zeptal jsem se.
Agent položil prkno přes vanu a k té pak z obou stran a proti sobě postavil židle.
„Jidelni stůl.“povídá
vydechoval jsem důkladně
„Já nemusím bydlet v jeskyních ani v koupellnách. Můžu si dovolit normální byt“
Agent vysekl pařížské pokrčení rameny, zcela zbavené jakéhokoli pocitu viny. „Ale vy mi poviédet že vy nemáte dopo ryčení. Beznej vy musíte bídlet v kúpelně.“

Merde! Rok v Paříži, Stephen Clarke

Raindrops keep falling on my head

Zapomněla jsem si deštník. Paraple. Něco do ruky. To něco s čím si můžete rázně vykračovat, nervózně hrotem poťukávat o dlažbu, opisovat švihácké elipsy, nebo si to jen pověsit na předloktí a pokusit se to nevytratit.
Deštník jsem v McDonaldu u zastávky Nádraží Holešovice umně postavila do rohu, za židli, a stejně umně jsem na něj zapomněla. Do ruky jsem si při odchodu vzala knížku a deštník v rohu osiřel.
Že se s knížkou v ruce elipsy vykružují nelehko jsem zjistila, a jsem na to patřičně hrdá, ještě předtím, než mi to vysvětlilo počasí a než mi první kapky deště dopadly na hlavu. Těsně před eskalátory na Staroměstské, když jsem knížku uklidila do kabelky, jsem se začala shánět po parapleti.
Nezbylo než se otočit na podpatku a jít se podívat, jestli trasa zpátky je stejná jako ta sem /bohužel byla. I s přestupem/
Když jsem vystoupila z metra, padl mi do oka člověk pohupující deštníkem , nápadně se podobajícímu tomu mému. Nechtěla jsem se na něj vrhnout ještě předtím, než se přesvědčím, že můj vlastní deštník se už opravdu nekrčí v tom samém rohu; černých deštníků se po Praze jistě nosí víc než jeden. Inu deštník se nekrčil ani v inkriminovaném rohu, ani v jakémkoli jiném rohu (posvítila jsem prodavači lampičkou do obličeje a pokládala mu úskočné otázky).
Byla jsem si jistá, že ten pán už deštníkem nepohupuje vůbec, nebo pohupuje, ale zaručeně jinde, protože jsem si ho, když jsem ho míjela, změřila dlouhým zkoumavým pohledem. Ten deštník.
Ale pán i deštník byli na svém místě. Už jsem si v hlavě sumírovala, co mu řeknu (od “Byl byste tak laskav…” po “!!§@¨!!°”), ale sotva jsem k němu došla, natáhl ruku a deštník mi podal. Jen jsem kývla hlavou k McDonaldu, řekla “ Byl tam…” , on přitakal, já poděkovala a odešla. Takhle jednoduše.

Dolce vita

Červené, oranžové, dokonce i zelené skleničky se k sobě tulí na polici ve spíži a ve sklepě. Ty zelené se tedy spíš šklebí, protože jsou to kyselá rajčata.
Letošní léto bylo ve znamení věčně ulepených a popálených rukou, sladce vonící kuchyně a čpících prstů od stovek cibulových rondelek. Vybírání sklenic (jen ty šroubovací!), hledání správných víček (na skleničce s rybízovou marmeládou se tak skví nápis „ Dijonská hořčice“, brusinky se zase pyšní nápisem „ Tatarská omáčka“ a rajčata se nás snaží přesvědčit, že jsou vlastně meruňky) a neustálé přeskupování skleniček z police na polici protože i minulé léto bylo stejně ulepené a stejně schraňovatelsky naladěné… A stejně tak to předtím.
Takže nás na Vánoce čeká objevování takových skvostů, jako je rybízová marmeláda z roku 83 nebo višně o pět let mladší. Koncentrované zavíčkované léto šmrncnuté troškou nostalgie.