Konec starých časů

„80 tisíc, 90 tisíc, 120 tisíc. 120 tisíc? 130 tisíc, 140 tisíc…. 220 tisíc. 220? 220 tisíc? Mám to přiklepnout? Přiklepnuto pánovi přede mnou.“
Obchod potvrdil lehký úder dřevěnou paličkou o stůl.
Nad hlavou mi rudě žhnul jeden z hořáků, které visely z kopule Grand Palais, obrovského skleníku, a zahřívaly v předních řadách dražitele, v zadních zvědavé publikum.
To sledovalo zároveň katalog, dražebníka a dvě obrazovky za ním oddělené nápisem Christie´s; na jedné dražený objekt, kresby a malby, na druhé v šesti měnách naskakující částky, měnící se chvíli po tom, co dražebník, často reagující jen na lehké kývnutí hlavou, rozvibroval částkou sál. Po stranách sálu, u paty velkého schodiště seděli dámy a pánové došeda, telefonní sluchátko u ucha, očima sledovali tabule s ciframi.
U milionu sál zadržel dech, vydechl, když se částka vyhoupla na milion sto tisíc a u dvou milionů se roztleskal.
Některé obrazy byly prodány za pět minut, o některé se svedla napínavá bitva. První obraz od Géricaulta začal zprudka – na třech milionech, přiklepnut byl za potlesku obecenstva za devět, snad nejvyšší částku toho dne, ke které se dražitelé přibližovali opatrnými přískoky – po padesáti tisících. Další dvě plátna od téhož autora byla již skromnější, vyvolávací cena (tentokrát spíš stovky tisíc eur než miliony) a ani konečná nesměřovaly do tak závratných výšin, zdá se, že obrazy nespadaly do zajímavého období malířovy tvorby.
Dvojice Yves Saint Laurent – Pierre Bergé měla opravdu vytříbený vkus – ten den se ještě objevil na pravé obrazovce Ingres, Gainsborough, Burne Jones nebo Frans Hals, na levé ovšem rekordy padaly den předtím.

3x3

Když jsme se ve škole učili, které předložky se vážou k městu a které k zemi, čekalo nás nekonečné sestavování vět typu „Víš, kde je Paříž? Samozřejmě! Ve Francii“
V rámci soustředění se na správnou kombinaci předložky a jména se občas stalo, že to druhé přišlo zkrátka. Výsledkem tak byla i taková zeměpisná perla jako „ Tu sais, oú est Bruxelles? Bien sur! Á Paris!“ („Víš, kde je Brusel? Samozřejmě! V Paříži!“)
V sobotu se ukázalo, že spíš než o geografický lapsus šlo o takřka Nostradamovskou předpověď. Cesta z Paříže do Bruselu trvá hodinu a dvacet minut, za tu dobu člověk snad ani nepřejede metrem z jednoho konce Paříže na druhý.
Thalys tiše přede, příjemně se kolébá a obvyklé ta-dam, ta-dam zní jako z dálky. Za okny, pohodlně zabořen do sedadla, sleduje pasažér, jak se předbíhají stromořadí s lány polí.
V Belgii bylo o poznání chladněji než v Paříži, nápisy se, alespoň v Bruselu, zdvojily a plánek metra ve vagonu připomínal zamotané klubko různobarevných nití.
Centrum města nezklamalo; jako každé centrum zmíněné v průvodci i to bruselské křivolakostí svých uliček vytváří dojem, že je daleko větší – a nikdo nechce slyšet, že se na dvě hodiny ztratil ve čtyřech postranních uličkách u hlavního náměstí cestou od Manneken Piss – čůrajícího chlapečka – k tomu úžasně vonícímu stánku s vaflemi, jejichž vůně se line celým městem.
Malebnými průčelími, obchody s krajkami a pralinkami, ani těmi s ošklivými pohledy a přívěsky na klíče ve tvaru půllitru město nešetří. Několik uliček je obsazeno restauracemi lákajícími na místní specialitu – mušle. Přede dveřmi stojí nejen číšník s jídelním lístkem v ruce, ale také často stojan s ledovou tříští a s do ní zasazenými mořskými plody.
Hlavní náměstí připomíná umírněného Gaudího a rodinné stříbro – je trochu omšelé, ale pořád dobře působí. Přímo naproti radnici se koná výstava věnovaná dekadenci v Českých zemích – většina obrazů vypadá jako docela přesné zobrazení francouzských představ o českém předsednictví (ponuré výjevy, vampýři připomínající chameleony, vysoká frekvence kostlivců).
Za symbolem českého předsednictví, Entropou, se musí metrem. Poklidně si visí s černě zakrytým Bulharskem v budově Justus Lipsius; pravidelně se tu zastavují skupinky lidí.

V rámci intenzifikace výletu a splnění závazku „tři dny ve třech městech“ jsme neděli věnovali Antverpám s mrholením zalézajícím pod kůži.
Antverpy – to je pocit, že člověk vstoupil do Vermeerova obrazu, když se toulá pozapomenutými průchody a poslouchá místní legendy, obdivuje kůží potažené zdi v Rubensově domě, zaklání se před úctyhodnou katedrálou a zaclání před výlohami s pralinkami. Jsou to ale také spoře oblečené slečny postávající a posedávající v červeným neonem obkroužených výlohách, nebo přístavní putyky.


Do Aalstu jsme se vydali za karnevalem, kterým je tohle průměrné maloměsto s postkomunistickou vizáží proslavené. Ulice byly poseté konfetami, prázdnými, pomuchlanými plechovkami a kelímky a lichými botami (svět zajásal a klasik s ním). Tím se brodil průvod nadrozměrných, zvesela vyhrávajících masek a hloučky rozverných a politicky nekorektních účastníků pečlivě sbírajících síly u stánků s občerstvením na večerní vrchol karnevalu.
Cestou na nádraží jsme minuli prasečí hlavu pohozenou ve stráni.

Když jsem psala pohledy, ozdobila jsem ten z Bruselu textem „Mnoho pozdravů z Antverp.“.

Před bouří

Cesta do školy se teď mění v napínavé dobrodružství. Každý den čekám, že nás bude, pokud nás do školy vůbec pustí, v amfiteátru jen hrstka, a to hrstka s rozličnými světovými přízvuky, která se bude pídit po přednášejícím. Naproti fakultě už visí nápis „Univerzita ve stávce“, ve škole je ale ticho po pěšině.
Zrušená byla kvůli stávce zatím jen jedna hodina,a to ještě s předstihem; přednášející poslala email ve kterém nás vyzvala, abychom se připojili ke stávce s ní a přišli v obvyklou hodinu do školy, abychom spolu mohli prodiskutovat situaci. V doušce dodala, že se nejen nebude dělat prezence, ale dokonce se nebude ani známkovat.
V úterý, uprostřed výkladu o obchodním domu Printemps, přišel na hodinu francouzštiny agilní aktivista se štosem letáků pod paží a začal ze sebe chrlit tirádu o tom, jak bychom se měli zúčastnit jakéhosi studentského shromáždění (když jsem to pak někomu vyprávěla, bryskně jsem „studentské shromáždění“ zaměnila za „národní shromáždění“). Zcela zjevně ho nikdo neupozornil na to, že právě vtrhnul do třídy plné zahraničních studentů. Výsledek agitky byl, že se polovina lidí smála tomu, jak ze sebe mládenec věty vystřeluje neuvěřitelnou rychlostí, ta druhá představě, že by se měla uprostřed dne sbalit a jít si jen tak zastávkovat.
Rozhodně to není zatím tak dobrodružné, jako vyskakovací okno na stránkách univerzity, které čtenáři hrdě oznamuje, že známky se nesdělují (i když už je máme, děkujeme pěkně za optání), protože se stávkuje.

Na draka

Paříží lomcuje vichr. Vítr skučí v oknech, víří vlasy ve vzduchu a mísí je s kapkami deště. Nebe je šedivé a Eiffelovka se neustále ztrácí v mlze. Provazy deště se střídají s poprcháváním; všechno to vlhko nepříjemně zalézá za nehty.
Uspává mě bubnování kapek a budí mě nápory větru na okna.
Chybí jen papír, špejle, motouz a zvířátka z kaštanů.

Teese-ing

Lampičky tlumeně osvětlovaly stolky, světlo tak tak dosáhlo na sametově červené polstrování. U každého boxu se chladila láhev šampaňského. Součástí každého, i toho studentského, vstupného byla sklenice bublinek. Na oponě svítilo stříbrně jméno Dita.
To, že je Dita von Teese, novodobá pin-up girl, v pařížském kabaretu Crazy Horse jsem se dozvěděla náhodou, když jsem zapnula televizi a hlavní zprávy vypadaly jako scéna filmu ze zlaté éry Hollywoodu, jen v barvě.
Dita svá tři svůdná, rafinovaná a do každého detailu promyšlená čísla (to slavné, ve kterém se koupe v e sklenici ne Martini mezi nimi bohužel nebylo) předvedla jako součást kabaretu.. Na pódiu se střídala s perfektně secvičenými, neuvěřitelně pružnými tanečnicemi, oblečenými hlavně do osvětlení. Každé číslo uvozovala sekvence v té nejlepší bondovské titulkovské tradici Největší potlesk ale překvapivě nesklidily Ditiny korzety, ani řada cínových vojáčku, kteří byli odění po francouzsku – tedy spoře, zato s huňatou čepicí na hlavě. Bouřivý aplaus následoval dva stepaře, kteří volně, zdánlivě zcela lehce přecházeli se staccatovou kadencí od Labutího jezera k Freddiemu Mercurymu.
Dita von Teese bude v Crazy Horse vystupovat do 15. února, ale kabaret stojí sám o sobě za návštěvu, koneckonců je to malý kousek té údajně neustále se bavící Paříže.