čtvrtek 27. listopadu 2008

Přívoz

Vyšehradským tunelem se místo hrčení tramvají rozezněl rachot sbíječek.
Komu se u Podolské vodárny zachtělo Výtoně, musel se nechat vést šipkami dolů k řece a v přístavu počkat na parník – v mém případě na Odru. Slunce se opíralo o hladinu; zářila, jako když na ní položí plát alobalu.
U přístaviště čekali pravidelní cestující, prarodiče s vnoučaty na výletě, i japonský pár, který celou cestu profotil. Odra udělala půlobrat a rozvážně vyrazila kolem nábřeží.
Jako malá jsem jela do ZOO parníkem, ale už si nepamatuji, jak Praha takhle z řeky vypadá, jak je odtažitá, potutelně se usmívá. Stačí se posadit, nechat se kolébat, užívat si nezvyklého výhledu, nebo jen pozorovat kachny a labutě mezi vlnkami.
Cesta trvala chvilinku. Odra, po dalším půlobratu, přirazila ke břehu pod Výtoní a vysadila nás mezi zvonění tramvají a klapot rychlých kroků.

neděle 23. listopadu 2008

Nečasí

Už vypustili vodu z fontán v Tuilerie i z těch na nádvoří Louvru před pyramidou; racci z nich vyzobávají svojí přesnídávku. Vítr prohání kupičky suchého listí po nábřeží a spolu s drobnými kapkami deště se nekompromisně dere pod kabát.
Zatímco já uvažuji o druhém svetru, Francouzky se mnohdy neobtěžují ani s punčochami.
Ve svetrech, ty nejzimomřivější v sáčkách, sedí u stolků před kavárnami, místě příhodně vyhřívaném hořáky připevněnými na markýzách, a zároveň jediném místě, kde se smí kouřit, a nechávají se ofukovat řezavým větrem z ulice. Počasí je tu nevypočitatelné (ráno je město zalité zlatou září, kolem poledne se obloha začne mračit, zahalí se do mlhy a deště, a k večeru zase začne nesměle vykukovat slunce). Déšť, alespoň pár kapek tu k obědu, tu k svačině, je na denním pořádku a tak jsou všichni vyzbrojeni deštníky, které poryvy větru pravidelně otáčí a odhalují jejich kostru.
Město si nasadilo modravou korunu - v úterý se s velkou slávou rozsvítila Champs Elysées (kouzelný knoflík zmáčkla La Môme Marillon Cotillard za asistence starosty Bertranda Delanoë, závějí barevných konfet a davu nadávajících novinářů- ne a ne ulovit pěkný snímek). Stromy jsou ověšeny modrými řetězy, ladí tak s Eiffelovkou, čas od času po nich sjede světelná kapka, ale u srdce příliš nezahřejí. Jsou hezké, třpytivé, evropské, ale studené.Studené stejně jako můj nos a vůbec celá Paříž , která je zoufale nevytopená - Francouzi jsou nečekaně otužilí.
Dnes se dokonce objevil sníh, věc v Paříži prý vzácná. Dopoledne začalo vzduchem nesměle poletovat pár osamělých vloček, pak na chvíli nadílka zhoustla, ale záhy se proměnila v prudké provazy deště, které až do večera bičovaly okna. Tiše doufám, že alespoň pokles teploty pod nulu, novinka tohoto týdne, donutí Francouzky obléci kabát a mně tak přestane běhat mráz po zádech (doprovázený pralinkovou husí kůží) pokaždé, když vyjdu na ulici.

sobota 22. listopadu 2008

Kraslice

Došel mi make up. Jsem už velká holka, takže koupení nového by neměl být nejmenší problém. Rozhodně by se to nemělo podobat bojovce, zpestřené nečekanými nástrahami.
Ve chvíli, kdy jsem vstoupila mezi všechny ty lahvičky, barevné testery, třpytivé oční stíny a zaručeně prodlužující a zhušťující řasenky (vlasy by se jimi daly česat!) zalité ostrým bílým světlem,které můj obličej, odrážející se v opičích zrcátkách,měnilo ve včerejší zmačkané noviny, uvědomila jsem si, že moje polička v koupelně je trestuhodně prázdná.
Ani jsem nestačila pozotvírat všechny rtěnky a ozdobit si ruku, nejlépe i s částí rukávu, nepravidelnými červenorůžovými pruhy a už u mě stála, kde se vzala, tu se vzala, slečna, ze které nadšení pro obchod přímo sálalo. Jestli prý mi může pomoci. Přiznala jsem, po rtěnce v každé ruce, že se mi zachtělo make upu. Až do téhle chvíle jsem žila v iluzi, že jsem do obchodu přišla s jasnou představou o tom, s čím chci odejít. Když na mě ale slečna vychrlila dobře tucet otázek týkajících se mých představ a požadavků ( v tu chvíli se smrskly na jeden – aby ta lahvička, co mi stojí na umyvadle byla zase plná ), začala jsem pochybovat o tom, zda z obchodu vůbec odejdu... Záhy jsem se ocitla na židličce a slečna mi zuřivě drhla pleť vatovým polštářkem, pečlivě nanášela krém a završila to vrstvou něčeho, co mělo v názvu slovo porcelán. Pak, třímajíc v ruce střídavě stíny, lesk a tužku na obočí, žonglujíc tampony, vyrazila do útoku. Okamžik, kdy jsem nabírala dech promptně vyplnila přednáškou o nutnosti laku na nehty v dnešní hektické době. Vzpamatovala jsem se teprve, když mi oznámila,že mi balení pudru vydrží celý rok – v mém případě by se rok protáhl nejméně na pět let a je pravděpodobné, že i další pětiletku bych načínala se stejným balením.…
Z obchodu jsem tak odcházela obtížená několika taškami, vybavená nejen téměř profesionální sadou líčidel (připravena zasponzorovat maskérnu nejbližšího divadla), spoustou dárků ( mezi krémem, necesérem, třemi mýdly a několika miniaturními parfémy se zvlášť pěkně vyjímalo i balení pudru), ale i zbrusu novým obličejem. Jen jsem litovala, že jsem propásla Halloween – jako velikonoční vajíčko bych byla nepřekonatelná..

středa 19. listopadu 2008

Dobře propečené...

Menu je tu již 20 let stejné a přesto je každý večer před vchodem šnůra lidí čekajících na volný stůl. Vevnitř ševelí živý hovor, servírky se čile otáčejí a ve vzduchu visí dobrá nálada a radost z dobrého jídla. Vše běží jako na drátkách a na stůl se tak nečeká dlouho. Jídlo je jednoduché a možná právě proto se sem lidé rádi vracejí. Nejdříve na stole přistane salát s ořechy a výbornou vinegretou a po něm pak roštěná (propečená, jak si host přál a jak servírka poznamenala na prostírání) s nenapodobitelnou omáčkou, snad hořčicovu, a s hranolky. Výběr moučníku nechal už kuchař na hostovi, pro lepší orientaci jsou ty obzvláště povedené červeně podtrženy.
Domů se ale doporučuje jít procházkou – člověk odchází víc než najeděn.

sobota 15. listopadu 2008

Pétanque

Vršek Eiffelovky se ztrácel v mlze, chvílemi mžilo a na Martových polích hráli pánové pétanque. S rukama založenýma za zády zkoumavě sledovali hru, hlasitě komentovali zručnost spoluhráčů a při tom hadříkem pečlivě leštili koule, špinavé od zvlhlé země, a připravovali se na další hod.
Každý hráč měl osobitou techniku. Ten se zhoupl několikrát ze špiček na paty a zprudka vyhodil kouli do výšky. Koule opsala oblouk a ztěžka dopadla kousek od prasátka. Jiný zase hodnou chvíli na bobku přeměřoval postavení prasátka a ostatních koulí v udusaném písku a pak zlehka poslal tu svojí k prasátku. Ťukla do té zatím nejbližší a elegantně ji vyšoupla. Další zase rafinovaně házel o strom a přibližoval se k prasátku odrazem od jeho kmene. Došlo i na přeměřování vzdálenosti – pánové vytáhli pravítko, naklonili se, důležitě zkoumali, kousek po kousku hřiště a začali rokovat o centimetrech, někdy i milimetrech; doširoka přitom rozkládali rukama.
Už se stmívalo, Eiffelovka se rozpálila do modra a pánové stále rozhazovali rukama a chvílemi poodcházeli, jen aby se po pár metrech otočili a vrátili se vysvětlovat ostatním, jak se správně hraje pétanque.

neděle 2. listopadu 2008

Moje čokoládová hvězda

Celí nadšení z toho, že existuje něco takového, jako je veletrh čokolády, jsme si ani neuvědomili, že brány se otevírají až v deset a tak jsme již deset minut před desátou tvořili dav a statečně odolávali vlnám paniky, přicházejícím od eskalátorů.
Uvnitř voněl vzduch tu vanilkou, tu oříšky, od dalšího stánku se nesla vůně čerstvě upečeného perníku.Vedle hor mléčné čokolády, tmavé čokolády, čokolády s mandlemi se tyčily celé pláty bílé, mandlové, dokonce i růžové nebo zelené čokolády, jako ledové kry trčely z mis, zastiňující pagody vytvořené čokoládami s různými náplněmi. K vedlejšímu stánku zase lákaly táfličky čokolád vyrovnané spořádaně vedle sebe, každá s jinou příchutí a s jiným ovocem nebo bylinkou zasazeným v sobě.

Zdá se, že všichni cukráři toužili po tom, abychom ochutnali jejich výtvory (hned jak jsme přišli, jsme dostali po hrsti čokoládových pilin, které zbyly po vyřezávání žáby), hostesky se zrovna předháněly v nabízení pralinek, pomerančové kůry v čokoládě, nebo jen kousků čokolády ochucené chilli nebo borůvkami, všichni ochotně vysvětlovali, jak se ta lahoda vyrábí a co je na ní tak zvláštního, mnohde to i předváděli. Cukráři roztírali čokoládu po mramorovém válu, pečlivě ji promíchávali, dokonce na ní i foukali mně neznámým přístrojem, lili tu hmotu do formiček a pak vyklápěli čokoládové bonbony a hned je přes pult podávali k ochutnání. V malých fontánách tekla čokoláda proudem, přepadávala z jednoho patra do dalšího.
Z čokolády tu byly šaty, boty, lahve šampaňského i Eiffelovka. Čokoláda byla ze Šýcarska, Itálie, Brazílie, Equadoru , dokonce z Japonska a samozřejmě z Francie. Francouzské mlsné jazýčky tu reprezentovaly i pyramidy marmelád, přední řada s odklopenými víčky připravená k ochutnávkám, lžičky k lovení ve sklenicích ležely vedle.
Nechávali jsme si čokoládu rozpouštět v puse, šátrali jsme ve sklenicích a nechali si sypat bonbony do dlaní.
Chuť čokolády cítím na jazyku snad ještě dnes.