Komedie omylů

Už z druhé tašky na mě vykoukly hrubozrnné, jakoby rozpité obrázky; Po Pivrncovi hokejovém jsem pod stromečkem našla ještě Pivrnce lyžařského. Vypadalo to, že ježíšek nadělil spíš sobě a zakamufloval to mým jménem, ale ukázalo se, že to celé začalo trošku jinak. Ježíšek byl totiž vyslán do knihkupectví s pokynem :“ Kup posledního Urbana“. Což se pokusil udělat.
A já jsem si opravdu napsala o posledního Urbana, jenže jsem přání tentokrát nesvěřila papíru a nestrčila za okno, ale předala jsem ho ústně. A při tiché poště křestní jméno nejdřív vypadlo, dokonce myslím, že jsem se s ním ani neobtěžovala, a pak byl Miloš zaměněn za Petra.
Takže z toho nebyl gotický horor, ale komedie omylů.

Jak jsem se byla opět vyfotit

Kašel má čas od času každý, ale ve mně to chrčelo jak ve starých pendlovkách, kde se navzájem polámali panáček s panenkou.
Pokašlávání se vyvinulo přes fázi slibující alternaci Violety v Traviatě až v kreaci připomínající přímý přenos z plicního sanatoria.
K tomu jsem se ještě lámala v pase jak při děkovačce a držela se při kašli za bok, protože jsem si v noci přeležela žebra a obracení plící naruby bolelo v této poloze výrazně méně. Když jsem zlikvidovala většinu své lékárničky , pusu jsem měla od všech těch sirupů proti kašli celou slepenou, ale dýchalo se mi pořád jako kdybych byla utažená do šněrovačky, bylo jasné, že by bylo záhodno po příjezdu domů zjistit, co si to vlastně léčím.
A tak místo abych si šla proklepnout svařené víno u stánků, proklepl si doktor moje plíce. Těšila jsem se na procházku po Praze, ale zatím jsem se procházela jen mezi nemocničními odděleními. Pan doktor si mě poslechl, zeptal se mě na několik záludných otázek a poslal mě na rentgen, kde mi pořídili pěkný snímek en face a ještě hezčí z profilu. Černé plíce oproti bílému svítícímu pozadí opravdu zářily a já jsem začala po pětiminutovém tichu přemítat o tvaru a umístění svých obratlů. Po sérii zkoumavých pohledů na folie následovala další série záludných dotazů ( kouříte?, nebolí vás nohy?, nevykašlávala jste krev?, jakou jste měla cestu?) a celé to završila série latinských výrazů.
Ukázalo se, že jsem si ta žebra přece jen nepřeležela.
Ukázalo se, že jsem si z Paříže, města romantických mansard a neustále popotahujících, posmrkávajícíh a pokašlávajících přenašečů bacilů, přivezla zánět pohrudnice.

Lesk a bída Montmartru

Přes den vypadá Montmartre jako další ušmudlaná čtvrť s ulicemi polepenými vrstvou šedých žvýkaček, od svých sester se liší jen vlastní stránkou v bedekru.
V noci se do dálky až radioaktivně rozsvítí všechny růžové a červené neony. Rozsvítí, rozblikají, rozzáří. Kolem Sacré Cœur to ještě vypadá malebně, uličky jsou úzké a pitoreskní, kostel osvětlený jak má podle pohlednic být a pohled na město splňuje také všechny turistovy požadavky. Má to punc té vlastní stránky a fotky v průvodci.
O pár kočičích hlav a stánků s těmi nejtuctovějšími suvenýry níž se ulice rozšíří, ale na člověka bez patřičně širokých ramen, nebo doprovodu, padne úzkost.
Jeden neon pulsuje vedle druhého, navzájem se přebíjí; osvětlují řádku pornokin, sexshopů a zábavních podniků s veselými a hravými děvčaty podobného ražení. Člověk jen čeká, kdy na něj z nějakých dveří vypadne lehká dámička, její klient nebo oba dva.Těch, co jim shání výdělek je všude kolem dost.Celý ten cirkus na kolečkách trochu připomíná české hranice.
Toalety jsou tady veřejné (proč taky dělat z napichování žíly tajemství.), pravděpodobně stejně jako mnoho dalších věcí.
A to vše na Boulevardu Clichy, cestou k Moulin Rouge, stále točícímu svými mlýnskými lopatkami, lákajícímu na pěkně tvarovaná, zvysoka ukazovaná lýtka. Tady to zase klape vysokými podpatky, voní těžkými parfémy a šustí penězi.Člověk popojde jen o pár kroků a povyskočí o pár tříd.

Pichlavá atmosféra

Málem jsem si na Ile de la Cité koupila stromek, pěknou jedličku. Pod vlivem všudypřítomných třpytivých, bombastických i uměřených, umělých i pravých, celofánových, papírových, světélkujících, zářících a lesknoucích se vánočních stromků jsem zabrousila na květinový trh. Kochala jsem se pohledem na huňaté stromy s voňavými jehlicemi a postupně slevovala z velikosti. Nápad, že bych se o tu zhmotněnou, a trochu pichlavou, vánoční atmosféru podělila s několika sousedy pode mnou jsem zavrhla hned a celý stromek záhy poté, když jsem si uvědomila, že by bylo dobré, kdybych se do pokoje kromě stromku vešla i já. Slavobrány z chvojí mě nechaly zcela chladnou, ale při pohledu na celé krásné větve, jen je strčit do vázy a ozdobit se srdíčko zatetelilo. Tetelit se přestalo, když si uvědomilo, že větve není kam strčit – tak velkou láhev od okurek prostě nemám. Jakmile mi pohled padl adventní věnec, zdál se být problém „trochu Vánoc do každé mansardy“ vyřešen. Nebýt těch oranžovohnědozlatých mašlí s růžovými poupátky.
Neozdobený neměli.
Věnců bylo všude dost, ale všechny se ztrácely pod záplavou pestrobarevných fáborů, a jehličí pod množstvím ozdob skoro nebylo vidět. Jednoduchý nezdobený kruh a čtyři červené svíčky jsem koupila na jiném trhu v neděli ráno a pak jsem pilně oběhávala všechny otevřené obchody a vymýšlela, jak připevnit svíčky k věnci a nemuset se spoléhat na sílu vůle. Nakonec se mi podařilo po urputné snaze nejen připevnit svíčky, ale i ozdoby, kterým jsem neodolala v jednom zastrčeném krámku za Vítězným obloukem a večer už věnec trůnil se zapálenou svíčkou na stolku.
Říkám si, že by to chtělo vedle několika jedlovými větvemi, když se venku tak pěkně rozsněžilo.

Ementál

Paříž je nejspíš postavená na obrovském bochníku ementálu. Podzemí je prošpikované desítkami linek metra se stanicí na každých pětistech metrech. Schody, tu označené velkým žlutým „M“, tu se secesním štítem nebo veselou konstrukcí z barevných koulí, jinde zase úplně nenápadně s nápisem jen vyrytým do vchodu nebo známou červenobílou značkou, nás svedou do nekonečné spleti chodeb, podchodů, průchodů i malých náměstí, s kilometry eskalátorů prostě do další Paříže, města pulsujícího pod povrchem, kde je vždy o pár stupňů tepleji, než venku. Metrem jezdí každý, uklízečky z předměstí i majitelé psíků s obojkem od Diora. V metru se spí (přes den se na lavičkách zachumlají bezdomovci, boty pod sebou, do ušmudlaných spacáků, kolem sebe rozházený svůj skrovný majetek; v noci mrznou v parcích.), nakupuje, čte, jí, ztrácí (ale to jen na největším přestupním uzlu – Chateletu, postrachu všech cestujících), diskutuje, ve špičce hodně strká, prodírá davem a omlouvá. A hraje a zpívá. Nejčastěji nějaký samotář, za mohutné podpory jakéhosi přístroje připevněného na kolečkách, vyhrává ruské častušky, španělsko – italské cajdáky, francouzské šansony, jazz nebo i klasiku. Jsou tu saxofonisté, klarinetisté, kytaristé, bubeníci, harmonikáři.
Na Chateletu se střídají dvě kapely: jedna „mexická lidová“ (ponča, okaríny, dlouhé vlasy a panova flétna), druhá „klasický oktet“ (obleky, otevřené pouzdro od violoncella, Mozartovo trylkování a pohřební výraz). Na přestupech se často přelévají z chodby do chodby různé melodie a slévají se v jednu. Někdy nastoupí muzikanti přímo do vagónu, k protějším dveřím vmáčknou „hrací skříňku“, zmáčknou knoflík a spustí. Vydrží jim to tak dvě zastávky, pak projdou vozem s kelímkem od kávy a jdou zas o vagón dál.
Každá stanice je jiná. Louvre je s egyptským sarkofágem a keramikou ve vitrínách vlastně prodloužením muzea, stěny stanice pod Národním shromážděním jsou poskládané z písmen tvořících, mimo jiné, volnost, rovnost, bratrství a zastávka na Montmartru je zase vyzdobená malbami upomínajícími na veselou minulost téhle vesnice; když se člověk nekonečným spirálovým schodištěm šplhá k povrchu, točí se mu z ní hlava.
Hlava se točí i z pouhého pohledu na plán metra, připomínající bludiště. Někdy naleštěné, upravené, jindy trochu ulepené, ušmudlané a špinavé; vždy dobře značené, ale přece jen bludiště.