Hlavní město

Hodinu s půlnoci je Ibiza jistě nejživější město ve středomoří, pulsující životem a s hudbou proudící ulicemi.
Dopoledne je to ospalá díra s palčivou kocovinou. Z oken povlávají zaprané osušky, servírky zívají tak, že si mohou sanici vyvrátit, neustále si povytahují příliš krátké a příliš nízké šortky, které jen stěží zakrývají důsledky nesčetných hamburgrů, hranolek a pizz ve čtyři ráno.
Většina hospůdek a kaváren je stejně ještě zavřená, židle jsou poskládané do věží a obtočené řetězem. Úzké uličky jsou liduprázdné, zato v těch širších se třpytí a lesknou, zvoní a cinkají desítky, stovky, snad tisíce cetek, hlavně laciných náramků, které předstírají, že je to tu celé pořád ještě hippie a vůbec ne disko, jak prozrazují všudypřítomné plakáty, kterými jsou v silných vrstvách polepené zdi. Občas tudy propluje lesklá, třpytící se a zvonivá dvojice s houpající se falešnou kabelkou na ruce, mířící z posledních sil na pláž.
Ve půl druhé se město ještě neprobudilo a už se zase chystá k siestě. Pár ranních ptáčat si objednává oběd a taxikář nás odmítne svézt, protože ve dvě přece končí.

Viva la vida

Formentera je malý, jen lehce zvlněný přílepek k Ibize se silnicemi olemovanými červenými cyklostezkami. Pro ty, kteří se ráno vzmůžou jen k natažení ruky k hrníčku s kávou, je nejlepší si vypůjčit kolo po šesté večer, kdy už slunce nepálí tak zpříma, ale spíš jen zpod přivřených víček. Po pravé ruce poklidně plují fíkovníkové hájky, s fíkovníky zasazenými do kruhu tak, aby v horku poskytovaly stín pro pasoucí se dobytek, malé vinice s drobnými zelenými hrozny, políčka s kvetoucí kukuřicí ;v prašné krajině překvapivě svěže zelené keře a šumící rákosí odděluje od silnice nízká zídka s jen tak poskládanými kameny. Vzduchem se nese vůně slámy. Před kolem uskakují gekoni a zelenavé ještěrky, čas od času se do prašné cesty propadají ty, které uskočit nestačily.
Nalevo sviští na mopedech, s vlajícími vlasy a se slunečníky přehozenými šikmo přes záda, lidé vracející se z koupání. Vlasy i volné šaty za nimi nesou posledních pár kapek mořské vody, která se rychlostí mění v krystalky soli.
Za cypřiši, olivovníky, jalovci a bůhví jakými ještě keři sem tam zatřpytí mořská hladina a zasvítí bílý trojúhelník plachetnice. Každá cesta tu vede dříve, či později k moři, z hlavní silnice vybíhá každou chvíli prašná cesta s dřevěnou šipkou „playa“.
I když je krajina jen lehce zvlněná (to, že jede do kopce, pozná cyklista jen podle nižšího převodu), přece jen se tu kopec najde. Alespoň my jsme ten, pravděpodobně jediný na ostrově, našli. Jeho grandióznost se naplno projevila až za zatáčkou. Kopec se hrdě vypínal do výše, nechal se spolknout zatáčkou za ní se zase v plné síle vynořil. V další zatáčce jsme spolu s ním prudce klesli k moři. Vzhledem k tomu, že tahle odbočka byla slepá, a plavat s kolem na zádech se nám nechtělo, museli jsme opět ztěžka šlápnout do pedálů a vydrápat se zpátky do zatáčky, s příhodně položenou putykou s loupajícím se nápisem „Viva la vida“.
Na cestě zpátky nám příjemně chladil rozpálené tváře vítr šustící rákosím a tep nám zvyšovaly kolem hvízdající mopedy a auta.

Animovaný příběh

Myslela jsem, že nic horšího, než letní program České televize neexistuje… Letní program místních animátorů mě přiměl přehodnotit můj názor. Už při násilné snaze vytrhnout mě ze čtení a zapojit do zábavy tím, že se přece musím bavit (až do té doby mě Stephen Fry a jeho „Making history“ bavili více než obstojně) mi bylo jasné, že jak já, tak animátoři vstupujeme na tenký led a že nejsem daleka je poslat ke všem čertům ve všech jazycích v jakých si na to vzpomenu.
Animátoři jsou vůbec zvláštní. Jsou všudypřítomní, nekonečně hlasití, nekonečně otravní, se smyslem pro humor pětiletého dítěte a všichni se tváří, že hrají v Beverly Hills. Ještě k tomu musí za každou cenu v k zemi přibíjejícímu vedru bavit hosty.
Vrcholem večerní zábavy („zlatý hřeb do rakve dnešního večera..“) byla „kabarešo“ s „ýbrrašung“ O tomhle bohužel šířeji poreferovat nemůžu, protože po pár vteřinách zírání na rozostřený monoskop (pravděpodobně jsem se dívala na něco zcela jiného, ale bylo to jako moderní umění – každý v tom vidí něco jiného )a poslouchání country se moje nálada radikálně zhoršila a tak jsem vyklidila pozice. Následky byly setrvalé – na dobře míněné rodičovské „jdu vám dát dobrou noc“ jsem odpověděla „ a co kdybys nám dal radši pokoj?“. Je samozřejmě možné, že animátoři za to tak docela nemůžou a lví podíl na katastrofě nese molotovův koktejl vydávaný za Tequilu sunrise, který jsem si neprozřetelně dala po večeři.

Zatímco animátoři selhávali, jejich místo nechtěně nastoupili číšnící, kteří hosty bavili až k pláči. Jedním z vrcholných čísel byla „Ledová káva“. Číšník za plážovým barem byl velmi zdatný mim – po sérii obličejů vyjadřující naprostou zmatenost, pochybnosti o mém duševním zdraví, lišácké mrknutí „Vy si ze mě utahujete“, nasadil tak přesvědčivý výraz rozbřesknutí, že jsem okamžitě začala pátrat nad jeho hlavou po malé, jasně svítící žárovičce. Hned na to přede mne s hrdým výrazem vyjadřujícím naprostou spokojenost se svojí bystrostí postavil malé espreso a sklenici s třemi kostkami ledu. Připadala jsem si jako Gerald Durrel v Panenské plavbě, když dostane ouzo zalité vroucí vodou.
Koupání bylo v podobném duchu. Z moře zbyl modrý pruh vykukující zpod střapatých kopců z chaluh, na které nebylo radno se ani křivě podívat, protože to byly řasy chráněné UNESCEM. Slizké hnědošedé proužky se vršily do kopců, hor a velehor. Tam kde se kopce svažovaly do údolí, vařila se hnědá, tmavá voda, jak se vlny snažily vynést řasy na břeh.
Lehátka jsme pečlivě vybírali, dlouze zvažovali jejich strategickou polohu, přepočítávali vzdálenost k vodě v poměru k vzdálenosti k baru až jsme si lehli hned vedle reproduktoru, který se v okamžiku přepečlivého narovnání osušky rozduněl největšími italskými fláky 80.let a spolu s ním se rozvibrovala celá podlaha až lehátka i s námi nadskakovala. Po chvilce kutilství, vzpomínání na receptář Přemka Podlahy a hazardu s elektrickým proudem se nám podařilo celé to volání divočiny vypnout a sklidit potlesk osazenstva přilehlých lehátek.
Před titulky v černé kronice „Zuřivý host zastřelil tři animátory, pět jich postřelil a nyní drží recepční a číšníky jako rukojmí a dožaduje se ztlumení hudební produkce“ nás zachránilo přestěhování na Ibizu, do jiného hotelu.
Pláž byla čistá, po chaluhách ani stopy, koktejly na baru nehrály zdaleka tak živými barvami jako na Formenteře a jediné, co se neslo po pláži bylo dětské pokřikování a údery pingpongovou pálkou do míčku. Malým bonusem ještě byl nonstop kurz němčiny. Ýbrrašung. S retro modeschau a přehlídkou bierbauchů k tomu.
Natáhla jsem se na lehátko, chvíli jsem pozorovala oblohu přes střapaté palmové listy a pak jsem rozevřela knížku. Než jsem se stihla pořádně začíst, vynořil se nade mnou stín. A když jsem zvedla oči stín spustil, jako když se do automatu hodí mince: Hallo, ich bin Silvia und ich bin Ihre Animator.

Plavky

Vybírání, zkoušení a vůbec nakupování plavek je očistec, srovnatelný snad jen s vybíráním džín. Krutá daň za veselé cachtání se ve slané vodě.
V neúprosném světle miniaturní kabinky s jednou miniaturní stěnou sotva zakrytou miniaturním závěsem, se v zrcadle odráží noční můra – něco, co snad nemůže být ani vzdálenější plakátovým pin-up dívkám z reklam na léto a moře, což je přesně, jak jsme se domluvili s prodavačkou, že budu vypadat, když mi ty plavky podávala. S modřinami na loktech, holeních i méně uvěřitelných místech od neopatrného manévrování v příliš úzkém prostoru (byla bych přísahala, že jsem místo do kabiny vlezla do krabice od figuríny), s prsty takřka zauzlovanými od neustálého rozvazování a zavazování šňůrek, se soukám, vlním a různě prolamuju, abych se do těch náhodně prostřižených kousků látky vůbec trefila.
V prvním obchodě jsem se mohla rovnou otočit u vchodu, protože se ukázalo, že jsou právě po velké plavkové loupeži a jediné, co jim zbývá, jsou plavky s vrchním dílem, na který se spotřebovalo zhruba tolik látky jako na rodinný stan pro šest osob.
V dalším krámu zase neumožňovali kombinovat spodek a vršek různých velikostí, takže zatímco jsem spodek neustále povytahovala, ve vrchním dílu bych mohla pašovat pomeranče. Když už jsem narazila na plavky, které by se daly nosit i jindy, než v absolutní tmě, nebo mezi barvoslepými, ukázalo se, že jim přišel jen vrchní díl.
Jako zázrak potom vypadaly věšáky plné plavek, z nichž některé nevypadaly, že jsou k plašení divé zvěře, kdy jsem mohla kombinovat nejen různé velikosti, ale i typy a barvy. Ani tak jsem se ale nevyhnula zuřivému škubání za šňůrky, protože se na nich udělal v tu nejnevhodnější chvíli uzlík, ani brodění se v několika hromádkách různobarevných vršků a spodků zplihle se povalujících všude po kabince.
Po nekonečném utrpení se mi podařilo vybrat ty jediné, nejhezčí, jedinečné plavky, které drží tam, kde mají a zaručeně ze mě udělají královnu pláže.
Ty černé plavky za to prostě stály.