Plavky

Vybírání, zkoušení a vůbec nakupování plavek je očistec, srovnatelný snad jen s vybíráním džín. Krutá daň za veselé cachtání se ve slané vodě.
V neúprosném světle miniaturní kabinky s jednou miniaturní stěnou sotva zakrytou miniaturním závěsem, se v zrcadle odráží noční můra – něco, co snad nemůže být ani vzdálenější plakátovým pin-up dívkám z reklam na léto a moře, což je přesně, jak jsme se domluvili s prodavačkou, že budu vypadat, když mi ty plavky podávala. S modřinami na loktech, holeních i méně uvěřitelných místech od neopatrného manévrování v příliš úzkém prostoru (byla bych přísahala, že jsem místo do kabiny vlezla do krabice od figuríny), s prsty takřka zauzlovanými od neustálého rozvazování a zavazování šňůrek, se soukám, vlním a různě prolamuju, abych se do těch náhodně prostřižených kousků látky vůbec trefila.
V prvním obchodě jsem se mohla rovnou otočit u vchodu, protože se ukázalo, že jsou právě po velké plavkové loupeži a jediné, co jim zbývá, jsou plavky s vrchním dílem, na který se spotřebovalo zhruba tolik látky jako na rodinný stan pro šest osob.
V dalším krámu zase neumožňovali kombinovat spodek a vršek různých velikostí, takže zatímco jsem spodek neustále povytahovala, ve vrchním dílu bych mohla pašovat pomeranče. Když už jsem narazila na plavky, které by se daly nosit i jindy, než v absolutní tmě, nebo mezi barvoslepými, ukázalo se, že jim přišel jen vrchní díl.
Jako zázrak potom vypadaly věšáky plné plavek, z nichž některé nevypadaly, že jsou k plašení divé zvěře, kdy jsem mohla kombinovat nejen různé velikosti, ale i typy a barvy. Ani tak jsem se ale nevyhnula zuřivému škubání za šňůrky, protože se na nich udělal v tu nejnevhodnější chvíli uzlík, ani brodění se v několika hromádkách různobarevných vršků a spodků zplihle se povalujících všude po kabince.
Po nekonečném utrpení se mi podařilo vybrat ty jediné, nejhezčí, jedinečné plavky, které drží tam, kde mají a zaručeně ze mě udělají královnu pláže.
Ty černé plavky za to prostě stály.