Hunde an die leine*

Na hory (na opravdové hory, kde se na sjezdovkách bělá sníh a ne sedmikrásky) jsem se těšila jak bernardýn na lavinu. Už jsem si myslela, že letos zůstanou lyže a podobné propriety nečinně ležet ve sklepě a zimní radovánky se smrsknou na sledování krasobruslení v televizi a promočené boty (to když se 24.ledna na ulicích objevila jakási břečka...), když tu se přede mnou otevřel výhled na týden v rakouských alpách. Kvetoucí netřesk ve dvoutisících metrech mě trochu zneklidnil, ale ukázalo se, že to není na překážku kvalitní sněhové pokrývky o tisíc metrů výš.

Po nádherném slunečném dni nám rakouské alpy ukázaly, že umí víc, než jen kýčovité obrázky do kalendáře, a vykouzlily pravou bílou tmu podpořenou vydatným sněžením a potměšilým větrem, který věděl, jak navát krystalky ledu i na taková místa, jako je „záhelmí“.

V úterý se ukázalo, že nejlepší způsob přivítání nového dne je šťavnatá nadávka, ostatně při pohledu z okna se lepší způsob nenabízel. Za oknem běžel poškrábaný přírodopisný film /dokument o zimním období na severním pólu. Později se bohužel ukázalo se, že jde o nejoblíbenější film tohoto týdne (zjevně měřeno z pohledu kritiků a ne diváků). Člověk se přímo vcítil do kůže tučňáků, jelikož po tom, co na sebe navlékl veškeré dostupné oblečení, aby mu na lyžích nebyla zima, se zmohl na pouhé kolébání se.

Houstone, máme problém...

Jelikož k večeru nebylo co dělat, nuda a zima se rozlézaly do všech koutů a do večeře daleko, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme, jak vypadá cesta do Söldenu, městečka o pár kilometrů a nepočítaně serpentin níž. Cesta byla mokrá, místy zmrzlá (rakouští silničáři se o post nejmenších na světě přetahují s českými). Navzdory našemu kochání se stromy nově obalenými sněhem, a vůbec krajinou s válejícími se mlhami, jsme dorazili do městečka, velmi podobnému Špindlerově mlýnu (i tu řeku mají!), po silnici a ne nějakou vypečenou zkratkou „přes les“. I nasadily jsme si s matičkou ušanky a za družného hovoru (jímž jsme jen potvrdily obrázek bezprizorných Rusek) jsme se jaly korzovat. V souladu s mým založením (a také proto, že všude jinde měli jen sporotvní věci) byly jedinými obchody, které mě zaujaly konditorei a bäkerei. Bohužel stejného založení bylo víc lidí, protože oba obchody směle aspirovaly na roli „U snědeného krámu“. Nezbylo než se s protáhlými obličeji vrátit na větrnou hůrku a bavit se večeří. (Což spočívalo v komentování procházejících číšníků:“Myslíš, že ten zelený blinec je moučník, nebo hlavní jídlo?“)
V dalších dnech nám počasí ukázalo svou přívětivější tvář a až na pár zlomyslných šlehů ledovým větrem tak vydrželo až do konce pobytu (čehož důkazem je můj lehce spálený nos). Vylyžovaná jsem dosytosti a mám zase z čeho čerpat po zbytek roku.

Zdá se, že to nejzáludnější a nejzodpovědnější na každé dovolené je vybírání pohledů. Za prvé – všechny jsou hnusné, některé víc, některé méně, ale hnusné jsou všechny. Za druhé - když konečně člověk narazí na nějaký, který by za to stál, uvědomí si, že dost dobře nemůže tentýž pohled poslat desetkrát. Vypadalo by to pak, že člověk nevěnoval vybírání pohledu péči řádného hospodáře a adresáti by se na něj pak dívali skrz prsty. Adresáti totiž neví nic o těch mučivých minutách před stojánkem s pohlednicem, nedovedou si představit ten zoufalý pocit, kdy s dalším otočením se neobjeví ten nejhezčí, vysněný pohled, ale zase řada těch samých obrázků. V nouzi se pak člověk uchýlí k takovým dada záležitostem, jako je černý pohled s nápisem “….by night”.

*Tento text na značce upíchnuté u cesty byl prvním vážnějším kontaktem s němčinou (nepočítám všechny ty "Ausfahrty" na dálnici) a předznamenal náš vztah s ní na celý týden - zaboha jsme nepřišli na to, co tím chtěl básník říci:)

Pochybujte si, jak chcete, o bytosti, která vás miluje, ale nikdy nepochybujte o lásce samotné.

Zjevně začalo jaro. V rozporu se všemi pravidly dobrého chování vtrhlo takřka bez ohlášení a dlouho před očekávanou dobou návštěvy. Leč je tu.
Definitivně se mu podařilo strčit nohu mezi dveře. Nepřesvědčily mne o tom kratší sukně, kvetoucí primule, dokonce ani kvetoucí stromy ne, a už vůbec se to nepodařili těm, kteří vyrazili do ulic naboso, v žabkách. Byl to tenhle, křídou napsaný, citát, který se objevil na zašlé omítce na domu u zastávky Staroměstská.


P.S.: Autorem je Alfred de Musset

„Tak to na mě přišlo, padlo, sedlo…“

A dostal se mi do ruky lístek na módní přehlídku. Pro dívčí dušičku neodolatelné lákadlo a to i přes vyhlídku na výčitky svědomí byť jen při pohledu na jídlo v příštích několika dnech.
Po příchodu jsem ihned zaujala strategické místo ( my, co celý den trávíme přesouváním se ze židle na židli, chvilku nepostojíme;) a pustila jsem se do mé oblíbené činnosti – pozorování cvrkotu. Přišla jsem přesně a tudíž jsem na to měla dost času – žádná přehlídka není dost světová, pokud nezačne s dostatečným zpožděním.
Přítomné dámy vypadaly velmi voskově, většinou oblečeny do sukní kratších, než by slušelo jejich nohám, na vysokých podpatcích se snažily stylově kymácet a pokud možno se při tom nezamotat do četných cancourků visících z jejich tunik, ani se nepolít sektem
Pořadatelé zjevně považovali za chic dát těm hadříkům nějaká jména, bohužel nikoho nenapadlo vybrat chic jména. Jinak si totiž jména jako „Sumatra sako (Proudly powered by drobné prstíky malých dětí z třetího světa)“, „top chiméra“, top quido“, „twinset camping“ nedovedu vysvětlit (asi k tomu pustili někoho kreativního).
Všude pobíhali fotografové, buď ovázáni křiklavými kravatami, nebo napodobující reportéra BBC z Iráku (asi měli zkušenost s reakcí davu na zahájení rautu). Fotografovaní se tetelili blahem, že byli uznáni za zvěčnění hodné a ti nefotografovaní se tvářili, že se tetelí hrůzou, že se někdo opováží narušit jejich kruhy. Signálem, že už to začne nepochybně je, že číšníci se přestanou rojit a to zrovna ve chvíli, kdy dostanete žízeň. Pak se chvíli ještě ozývá zmatené šeptání do zapnutého mikrofonu, pokus o zahajovací projev do vypnutého mikrofonu a pak TO začne.
Ono TO není až tak velké. Návrhář se do žádných extravagantních výstřelků nepouštěl (na rozdíl od autora názvů); prostě mu to bylo zatrženo – na šaty ve stylu chytré horákyně se sice hezky dívá, ale těžko se v nich chodí a ještě hůř se prodávají…Opravdová durrelovská situace nastává až ve chvíli, kdy se otevírá raut a slavnostně se přivezou mísy s jídlem.. Tím je zahájena soutěž o plnější talíř a často také o šaty nejméně poznamenané bojem o něj… tuto fázi jsem si nechala ujít protože balancování s plným talířem a vidličkou v jedné, a se skleničkou v druhé ruce, to celé na jedné noze (a ještě ne na své) není má oblíbená disciplína. A doma na mě čekaly švestkové koláče:)

Věděli jste, co dělají upíři, když se opijí?

Já ne.
Materiály, které používají němčináři k zabavení studentů během výuky jsou postupem času víc a víc dada (až Dodo). Na poslední hodině („kdybych věděla, že je poslední, přinesla bych si transparenty“) jsme si procvičovali adjektiva s upírem Waldemarem, čarodějem Wendelinem, čarodějnicí Liliane a mořskou pannou Hildegard (ta spadá do kategorie nehodící se škrtněte); chybělo už jen strašidlo Wagner…
Co tedy dělá upír, když se opije?
Jde se projít na slunce! Z toho jsem vyvodila několik teorií:

1) Upíři (už) neexistují.
2) Upíři jsou abstinenti (tato možnost je tu jen do počtu).
3) Negativní vliv slunce na upíry je pověra. (A co teď s česnekem a stříbrnými náboji?).
4) Vyhynutí Blbouna nejapného je mýtus.
5) Ten, kdo vymýšlel to cvičení měl za krkem kocoura. A pořádného.

Když nevíte co by...

Jaro se nám vklínilo mezi dveře, lehce nám naznačilo jasné zítřky a zase zastrčilo růžky.
To celé vyvolalo takřka davovou reakci – všichni, nás nevyjímaje, vzali zahradnická centra útokem. Nedělní odpoledne jsem tak strávila porovnáváním různých druhů hlíny (substrátů – ukázalo se, že v zahradnickém centru vás použití slova hlína degraduje na nejnižší možný stupeň, zemina se ještě toleruje, ale chcete – li vypadat jako „Přemkovi jsem tuhle radil jak na kompostování“, je substrát jasná volba), rozhodováním se mezi plechovou a plastovou lopatkou, hledáním postřiku na mšice, potěžkáváním různých květníků (po určité době a určitém počtu květníků je každý další těžší a těžší) a v neposlední řadě dumáním nad tím, jestli raději ještě jeden žlutý, nebo červený petrklíč (oba plus cyklam).
Šok překvapivě nenastal už u pokladny, ale až doma, kdy na mě plnou vahou dopadla tvrdá fakta – konkrétně jsem si téměř upustila na nohu misku pod květník a přeneseně jsem si až v tu chvíli uvědomila, že to všechno budu muset zasadit (rozmístit květníky, nasypat do nich hlínu, napíchat tam sazenice) a to hned, protože to do květníků samo nenaskáče (I když za pokus by to stálo)
Inu nezbylo mi nic jiného, než ponořit ruce po lokty do hlíny, oprostit se od obrázků kroutících se žížal, zubatých stonožek a „with a song in my heart“, protože píseň na rtech by znamenala zkaženou neděli pro všechny sousedy, se pustit do práce.
Bylo velmi naivní se domnívat, že při této práci není třeba nějak zásadně přemýšlet a že se to celé dá pojmout jako trochu nepříjemný doplněk kochání se sluníčkem. Nedá. Výsledkem mé duchanepřítomnosti bylo, že jsem polovinu petrklíčů pečlivě nasázela do květníku, kam jsem dva dny předtím stejně pečlivě nasázela begonie.(Pro věci neznalé – begonie se sází jako hlízy, takže ven netrčí nic zeleného, což by mnozí z nás uvítali.) Dobrou minutu jsem se spokojeně dívala na to, jak se mi hezky povedlo zkombinovat barvy. Pak můj úsměv pomalu zamrzal (dodneška jsem si myslela, že jde o ryze literární záležitost) a změnil se v zoufalý škleb. V tu chvíli se mi zdálo, že teplé (kéž by!) sluneční paprsky lze pěkně užívat i z křesla s hrnkem čaje v ruce.
Výsledkem této seance je, kromě jarní atmosféry, navázání pěkného vztahu s kartáčkem na ruce a zjištění, že hlínu jsem si nasypala snad i do vlasů.
O to krušněšjí bude zjištění, že si naše kočky oblíbily hru „Hledání pokladu na dně květníku, aneb kdo vyhází víc hlíny.“