Když nevíte co by...

Jaro se nám vklínilo mezi dveře, lehce nám naznačilo jasné zítřky a zase zastrčilo růžky.
To celé vyvolalo takřka davovou reakci – všichni, nás nevyjímaje, vzali zahradnická centra útokem. Nedělní odpoledne jsem tak strávila porovnáváním různých druhů hlíny (substrátů – ukázalo se, že v zahradnickém centru vás použití slova hlína degraduje na nejnižší možný stupeň, zemina se ještě toleruje, ale chcete – li vypadat jako „Přemkovi jsem tuhle radil jak na kompostování“, je substrát jasná volba), rozhodováním se mezi plechovou a plastovou lopatkou, hledáním postřiku na mšice, potěžkáváním různých květníků (po určité době a určitém počtu květníků je každý další těžší a těžší) a v neposlední řadě dumáním nad tím, jestli raději ještě jeden žlutý, nebo červený petrklíč (oba plus cyklam).
Šok překvapivě nenastal už u pokladny, ale až doma, kdy na mě plnou vahou dopadla tvrdá fakta – konkrétně jsem si téměř upustila na nohu misku pod květník a přeneseně jsem si až v tu chvíli uvědomila, že to všechno budu muset zasadit (rozmístit květníky, nasypat do nich hlínu, napíchat tam sazenice) a to hned, protože to do květníků samo nenaskáče (I když za pokus by to stálo)
Inu nezbylo mi nic jiného, než ponořit ruce po lokty do hlíny, oprostit se od obrázků kroutících se žížal, zubatých stonožek a „with a song in my heart“, protože píseň na rtech by znamenala zkaženou neděli pro všechny sousedy, se pustit do práce.
Bylo velmi naivní se domnívat, že při této práci není třeba nějak zásadně přemýšlet a že se to celé dá pojmout jako trochu nepříjemný doplněk kochání se sluníčkem. Nedá. Výsledkem mé duchanepřítomnosti bylo, že jsem polovinu petrklíčů pečlivě nasázela do květníku, kam jsem dva dny předtím stejně pečlivě nasázela begonie.(Pro věci neznalé – begonie se sází jako hlízy, takže ven netrčí nic zeleného, což by mnozí z nás uvítali.) Dobrou minutu jsem se spokojeně dívala na to, jak se mi hezky povedlo zkombinovat barvy. Pak můj úsměv pomalu zamrzal (dodneška jsem si myslela, že jde o ryze literární záležitost) a změnil se v zoufalý škleb. V tu chvíli se mi zdálo, že teplé (kéž by!) sluneční paprsky lze pěkně užívat i z křesla s hrnkem čaje v ruce.
Výsledkem této seance je, kromě jarní atmosféry, navázání pěkného vztahu s kartáčkem na ruce a zjištění, že hlínu jsem si nasypala snad i do vlasů.
O to krušněšjí bude zjištění, že si naše kočky oblíbily hru „Hledání pokladu na dně květníku, aneb kdo vyhází víc hlíny.“