V obraze

Na nábřeží, kousek od Novotného lávky, byl na dlažebních kostkách natažený červený koberec. Spíš kobereček. Z něj vyrůstal stojan a ze stojanu rám.
Pěkný, vyřezávaný, zlatě se lesknoucí v odpoledním slunci.
Obraz v něm se každou chvíli měnil. Pozadí zůstávalo stejné, racci kroužící proti Hradčanům, jen portrétované postavy se střídaly s pravidelností figur na orloji. Občas si jen z obrazu odskočily, vzápětí se zase vrátily s úhledně nasazeným úsměvem.
Všichni se spořádaně městnali do rámu, úzkostlivě dbali na kompozici a na to, aby ani vlásek nepatřičně nekoukal z rámu ven.
Druhý den už bylo zase nábřeží rámuprosté a moje naděje, že se stane, vedle dalekohledu, trvalou součástí promenády na nábřeží, pohasla.