Pokud někdo tvrdí, že nahoru jde proto, aby pak mohl jít dolů, lze ho s lehkým srdcem prohlásit za tlachala a tlučhubu, notorického lháře a vůbec někoho, kdo se ještě nedostal ani k cestě nahoru, natož, aby snad odněkud sestupoval.
Ručkování na Kriváň bylo nepoměrně příjemnější, dobrodružnější a v neposlední řadě i důstojnější, než potupné sesouvání se z něj, s rukama za zády svírajícíma výstupky a ostré hrany skal, s nohama šátrajícíma pod sebou, zkoušejícíma pevnost jednotlivých balvanů a oddrolujícíma kousky Tater. Z pěšiny vinoucí se mezi klečí ke Třem studničkám jsem si nepřinesla vzpomínku na krásná panoramata, ale okopané špičky bot.
A z mlhou zahaleného výletu na Velké Hincovo pleso nás deset minut před vrcholem vrátila představa zpátečního skluzu po mokrých kamenech o které se od rána rozbíjely nekonečné dešťové kapky.
Šalamounským řešením se zdála být trasa po Tatranské magistrále – na mapě červeně vykreslená stezka vypadala lákavě a tím, že vedla po vrstevnici slibovala zážitek podobný nedělní poobědové procházce.Stezka, zleva lemoovaná stěnou nazelenalých kamenů a zprava prudkým výhledem do údolí, po vrstevnici sice vedla, ale pokaždé po jiné. Ukazatel na začátku sliboval dvouapůlhodinovou túru; po dvou hodinách cesty sliboval hodinu a půl, jedno pleso a vodopád, ale žádnou hospodu.
Nejsladší pohled v Tatrách tak není na sluncem ozářené pleso sevřené šedo bílými morénami, ani na vrchol hory na dosah ruky – jen jí natáhnout, a ani na nekonečný výhled do údolí se všemi městy třpytícími se ve slunci. Nejsladší je pohled na bytelnou hospodu s plnou zahrádkou opentlenou rozkvetlými muškáty.
Tatry, a set on Flickr.
