Cesta byla suchá...

Pod rouškou jedinečnosti zážitku, nejkrásnějšího výletu a mnohých „to si nesmíte nechat ujít“ (nemluvě o „přece se nebudeme celou dobu válet na pláži“, což se dalo teoreticky smést otázkou „Proč ne?“, kterou činilo pádnou frappé v mé levé ruce a knížka v pravé, ale v praxi po tom následovala tiráda o „lemrách líných“) byla splněna výhrůžka výletem do soutěsky Samarie.
Ač ranní ptáče, nepovažuji vstávání ve tři čtvrtě na pět za něco, co by se dalo považovat za dobrý nápad. Zvlášť, když to člověk postupuje kvůli něčemu tak trvanlivému, jako je soutěska; nejen, že tam bude v devět, ale se stejnou jistotou, tam bude i v deset, dvanáct a později; pokud by tam později nebyla, znamenalo by to, že se celá Kréta z ničeho nic ponořila do moře, nebo se jak v Krakonošských pohádkách hora zavřela; pak si nedovedu představit jediný důvod, proč bych tam chtěla být já.

Průvodkyně nás upozornila, že je třeba si vzít pevnou obuv a kdybychom snad přesto chtěli jít v sandálech „tak si do nich máme vzít ponožky“. Na co nás už upozornit zapomněla bylo, že jediná vhodná pevná obuv jsou patrně okované kanady (tedy obuv typická pro letní dovolenou u moře), protože se celou cestu skáče z kamene na kámen řečištěm řeky, vyjma toho úseku, kdy se člověk k tomu řečišti spouští, marně hledajíc nenucenost a obratnost koz kri-kri, které škodolibě z okolních skal shazují turistům kameny na hlavu, předstírajíce splašení.
To nejpevnější, co jsem v kufru měla (vyjma disku, haha) na zdolávání sedmnáctikilometrové soutěsky, údajně nejdelší v Evropě (tady bych byla opatrná, na Krétě je všeho nejvíc, všechno je největší a pokud to není největší nebo toho není nejvíc, je to zaručeně nejlepší) a oplývající několika endemickými rostlinami (chápu, že endemickými – pokud by náhodou ty kytky viděly ještě jiný kus světa, sem by se už neobtěžovaly) byly plátěnky, 9, 90, no nekupte to. Proto můžu podat detailní zprávu o každém, sebemenším, sebeplošším kamínku. Je jich tam hodně, všechny píchají a pálí. Kromě těch, co se staví do cesty mým palcům.
Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína – alespoň její lepší část.
Jinak je to balvan, oblázek a sem tam most z dřevěných klád. Když se vyjde z lesa, svět kolem postupně šediví, bledne, až je zcela vyrudlý a nakonec jen bíle pálí. Poryvy větru vhání do obličeje jehličí, suché úlomky listů a drobné kamínky. Nad tím hrozivě řvou cikády, a krouží jiřičky, připomínající supy, trpělivě čekající na to, až jeden z těch bláznů dole zůstane pozadu a odpadne.
Jedinou úlevou je, když se asi v polovině cesty objeví průzračný potůček (který se v zimě promění v burácející řeku a uzavře tak soutěsku), ledový, až v nohách trne. Naštěstí se po zbytek cesty pravidelně objevuje a ploužící se stíny, ve které jsme se všichni proměnili, si v něm můžou znovu a znovu namáčet kapesníky, klobouky, nebo, jako já, celou hlavu. Ledová voda mi chvíli stékala na lem košile a chladila zátylek a pak rychle vyprchala.

Asi v polovině očistce se mi moje kvalitní obuv za všechen ten prach cesty odměnila puchýřem velikosti kakaové skvrny velikosti mexického dolaru.
Po vzoru Monty Pythonů a jejich Ministry of silly walks jsem chvíli předváděla etudu na téma „Chodit normálně umí každý, takhle jde umělec“ a pak jsem ztěžka vzdychla a botu přešlápla. Zbytek cesty, slabých osm kilometrů, měly mé tenisky separatistické tendence (ze strachu, aby se puchýř nerozšířil i na druhou patu a já se nemusela pokoušet o chůzi na rukou, jsem přešlápla i druhou botu a vytvořila tak novou módu). Útěchou mi byl pouze pohled na slečnu za mnou, která se na cestu vydala v žabkách. Pohledy, kterými častovala svůj doprovod napovídaly tomu, že jí někdo popsal túru soutěskou jako trochu delší cestu na pláž.
Když už jsem chtěla demonstrativně odhodit láhev do dáli, vlézt si pod nejbližší pahýl stromu a začít stopovat muly, objevila se malé železná vrátka, budka s výběrčím lístků (počítání turistů, kterří cestu přežili) a za těmi vrátky a budkou nás čekalo pár rozvrzaných stolů a židlí pod pergolou, přepravky s pomeranči a lis na ovoce. Pravděpodobně jsem zlikvidovala úrodu z jednoho z pomerančových hájů, rozesetých po svazích pohoří Lefka Ori ( Bílé hory).
U východu drze cinkaly zvonci kozy kri – kri, lehce hopkající po skalách