...asi hledá osmou tečku...

Myslela jsem, jak napíšu lehkonohý příspěvek o řidičích v kloboucích, kocouřích serenádách ze zadního sedadla a obojku, ale nějak se to zvrtlo. Utrhlo se to celé ze řetězu. Vlastně vyvléklo.
Kocour si v rámci lezení do zelí pořídil několik efektních a hlavně bolavých šrámů na ocasu, čímž si zajistil zákaz vycházek a mně ranní a večerní hru na „kterak vpravit do tlamy prášek“.
Po několika dnech kocourovo domácí vězení přivádělo k šílenství nejen jeho, ale i nás. Situaci nevylepšila ani změna místa – to, že je zavřený v západních čechách a ne v Praze mu (a nám už vůbec) na náladě nepřidalo.
Aktem naprostého zoufalství bylo pořízení kočičího „obojku“. Kocour vycítil příležitost, a s výrazem beránka si tu monstróznost nechal nasadit a se stejným klidem se nechal vyvést na zahradu. Tím idyla skončila. Kocour začal předvádět tanec svatého Víta, z obojku se vyvlékl a s nastřádanou energií vyrazil prozkoumat okolí.

Odpoledne jsem ho našla u silnice.

Srazilo ho auto

Zbyl mi po něm jen škrábanec na ruce a poloprázdné platíčko prášků.

Jahody

Jahodové knedlíky. Rozmačkané jahody s cukrem. Jahody se smetanou. A jahoda pokaždé, když procházím kolem mísy s ovocem, která jahodami přímo přetéká.







Neděle byla ve znamení jahod. A bolavých palců od odšťopkovávání jahod, červených prstů od přebírání jahod a jahodových zrníček mezi zuby.

Podvečer v zahradě

Listy ořešáku ševelily ve větru, jako když vítr otáčí stránky novin. Na vrcholku hrušně trylkoval ptáček a ze sousední zahrady sem doléhala odpověď. Vlčí máky pomalu přivíraly kalichy, skláněly pečlivě střežené makovice k zemi, vůně kosatců a jasmínu se rozpouštěla ve večerní rose. Z dálky se ozvalo osamělé zaštěkání; brzy okolí oživlo psím rozhovorem.

Samá voda

Náš sklep na chatě spadá do kategorie „za devatero pavučinami, sedmero vrstvami prachu a paterým podloubím“; žel, do stejné kategorie spadá i bojler, který se nachází zhruba někde mezi devaterými pavučinami a sedmerými vrstvami prachu. Ignoruje dobré mravy, s heslem „po nás potopa“ se bojler odporoučel. Zkapal.
Zanechal po sobě malebné jezírko, takřka dychtící po „ptácích za dne bílého a laních v noci jen“.
Máchajíc hadr v umyvadle, rozpouštějíc ruce v neprospustné černotě, dumala jsem nad tím, že povolání archeologovo je nekonečně napínavá činnost. Posuďte sami:
Po odstranění svrchní vrstvy, pracovně nazvané blinec, laicky PVC, jsme narazily na další vrstvu, která ukazovala na nevyužitý potenciál lokace – kdejaká štěrkovna/pískovna by zazáviděla. Pak už nastoupila jemná, precizní práce (kdo netopil uhlím, nepochopí), štětiny rejžáku ustoupily a mikroskopickými částečkami mouru jsme se probojovávaly pomocí hadru.
Sice jsme nenarazily na tolik očekávané hradiště, ani hrnec plný dukátů, cihlová podlaha však byla také uspokojující.
Už ne tak uspokojující byl nenápadný zvuk, který naše prostocviky provázel. S ubíjející pravidelností se sklepem rozléhalo kap --- kap, jak bojler zkapával do nastaveného kbelíku. Ukázalo se, že v návalu euforie nad plodně stráveným večerem jsme vypnuly ohřívání vody, ale ne její přívod.
Další příležitost pro archeologické bádání a podobné laškování bude hned ve čtvrtek. Přijdou totiž vyměnit bojler.