Advent

„Nejradši bych to strhla, něco tak hroznýho jsem snad ještě neviděla“
Šedivou chodbou zněl ostrý sykot a nesl se až ke dveřím, na kterých visel za tenkou fialovou stužku bílý adventní věnec ozdobený fialovými třpytivými hvězdami. Věnec připomínal spíš dušičkovou ozdobu, která ještě nedávno někomu připomínala na žulovém náhrobku zemřelého, než adventní věnec. Moc hezký tedy opravdu nebyl a Vánoce na něm připomínaly jen ty třpytky na hvězdách. I když se po první adventní neděli vyrojily věnce, ozdobené chvojí, svíčky, lucerničky,umělohmotné řetězy, pulzující figurky Canta Clausů, to vše v červeno zlaté, snad i na hernách a nevěstincích (hlavně na nevěstincích), v domě byl tenhle věnec jedinou vánoční výzdobou.
Sousedka ještě chvíli špačkovala, nenávistně přejížděla očima dveře s fialovo bílým terčem s fábory a hvězdami a pak důstojně zaplula do těch vedlejších, ušmudlaných, ozdob prostých. Dům opět ztichl a od stěn už se odrážel jen prach patrný proti kalně svítícímu oknu.

Druhý den ráno se na dveřích houpala fialová stužka osamoceně a ukazovala dolů na rohožku na bílo fialovou hromádku. Fábory nevlály, hvězdy se netřpytily a ani chodbou se ten den neneslo žádné syčení.