Sundávání sádry

V čekárně se toho od dob císařpána moc nezměnilo, jen císařpána nahrazovali postupně jiní páni a někdy v osmdesátých letech přibyla do horního rohu televize, už tehdy zánovní. Nedávno ještě, strategicky ke dveřím, postavili výherní automat na losy, jediný povinný hazard v republice.
Nevím, proč posouvali Nemocnici na kraji města o 20 let, když mohli dost dobře navázat, tam, kde skončila a prohlásit, že většina postav zemřela hlady a žízní v čekárně…
K takové banalitě, jako je sundávání sádry tu přistupují zodpovědně – nejprve nechají pacienta řádně odpočinout a pozorovat korzující sestry, na které je půl osmá ranní také brzká hodina; soudě podle chatrných hábků, které mají přes sebe přehozeny, vylezly právě z postele. Některé sukničky (často neadekvátní k velikosti podstavy) tak tak zakrývají spodní prádlo a mají vůbec potíže plnit svůj účel. Pak pacienta náhodná sestra zkusmo pošle na RTG i se sádrou, aby otestovala jeho bystrost, a potom se přijde půlka oddělení podívat, jakou hezkou pilku, kleště a nůžky tu mají a glosovat pacientovy grimasy při sundávání sádry takovými poznámkami jako je: „Však máte ještě čtyři prsty!“. Když dveře nebouchají, pak jsou otevřené dokořán a poskytují všem pohled na ostatní pacienty, nejlépe ve spodním prádle, nebo v podobně nedůstojné situaci.
Do melounu, do ženský a do ruky nevidíš, pročež je třeba sestoupit do sklepa, popřát sestře v okénku krásného rána, tvářit se jako na audienci u prezidenta a vůbec předstírat že nám nedělá nic větší potěšení, než postávat právě tady, právě v tomhle průvanu a v pravou chvíli se jen tak mimochodem pochlubit žádankou.
Nejprve je třeba sedět na červených židlích a při čekání na zprávu je nutné se přesunout o dva metry a sesternu dál na židle modré. Ti, co touží po snímku na CD se musí obrnit pokorným výrazem ve tváři a svatou trpělivostí, protože v nemocnici je počítač pravděpodobně jen jeden, nejspíš ENIAC, a obsluha si právě dopřává ranní párek s pivem.
V pravidelných intervalech nás míjejí postele; lidé se v nich dočista ztrácejí.
O patro výš už se čekárna přeplnila a personál, při sdělování zážitků včerejší noci, přebíhá, jak v grotesce, z jedněch dveří do druhých, zcela nečekaně se zjevuje v těch, do kterých nevstoupil. Chybí jen dlouhá prkna a šlehačkové dorty. Čísla na hodinách líně přeskakují a já se vžívám do role Michaela Douglase ve Volném pádu. Jediná paní v rohu je dobře připravena a už hodinu luští křížovky. Ostatní se zabavují po svém – poklepávají nohou o zem, brblají pod vousy nebo nevěřícně pozorují uklízečku (sedm trpaslíků bylo a ten nejmenší se jmenoval…). Bohužel to nefunguje jako tramvaj – lidé na jedné straně nastupují, ale na druhé už nevystupují. U okénka se dozvídáme, že „pan doktor asi odjel“. Zázrak je, že udělali RTG správné ruky…. Po dalších 40 minutách nás, a loupající se křivou ruku, volají.
„Je to zhojené“ (sice to nápadně připomíná stav těsně po zlomení)“ musíte s tím cvičit a obkládejte si to.“ A vázat vám to nebudeme, protože máte kapsy, asi dodal v duchu.
Počasí bylo pošmourné a odpovídalo náladě.

Na ulici

Na Národní třídě postávala svérázná postavička, ve své kožené bundě připomínající přímo prototypového veksláka, a máchala rukama jako větrný mlýn lopatkami. Celé to mělo simulovat řízení dopravy. Tedy spíše řízené parkování.
Barvitými slovy, doprovázející prudká gesta, navigoval auta na místa, všem rovnostářky tykal s taxikáři se přátelsky zdravil a čekal, kdy mu do ruky vklouzne nějaký bakšiš
Vrazila jsem si ruce i v rukavicích hluboko do kapes kabátu a pustila se do pozorování, zvědavá, jestli se najde rybička, která se na hozenou udičku chytí.
Přešlapoval z nohy na nohu, komentoval různé parkovací styly,pečlivě sčítal a odečítal volná místa a nemohl pochopit, jak někdo může jen tak projíždět, když má tady přece tak pěkný flek.
V jednu chvíli si dokonce stoupnul před parkovací místo, které držel komusi, kdo právě objížděl blok, celým tělem jej bránil, sebejistě posílal zaparkováníchtivé řidiče pryč, živě s nimi diskutoval a vůbec si nedal vymluvit, že volné místo na Národní třídě najde každý řidič i bez asistence, protože bije do očí jako chybějící plaňka v plotě.
Tomu, že by mu v dlani opravdu něco zacinkalo, nebo snad zašustilo jsem příliš šancí nedávala já, ani nikdo jiný, kdo tam pozoroval to pouliční divadlo a tiše se u toho bavil. Všichni jsme se spletli. Místo v automatu skončily přece jen drobné v pánově nastavené dlani.

Krása za 5 euro

Minulý rok jsem si v Paříži, po několikadenním okukování, koupila náušnice. Dlouhé, červené, lesklé náušnice.
Vyvedla jsem je jen jednou, zato do společnosti. Vesele jsem jimi zvonila, nechala si jimi chladit krk, nakláněla hlavu a zkoušela, jestli se posledním plíškem dotknu klíční kosti. Být to film, tak v pozadí hraje "Jen pro ten dnešní den", protože to byly náušnice jen pro ten den. Pak zmizely.
Vysmýčila jsem všechny kufry, obrátila kapsy, pod postel jsem skoro vlezla, nábytek od stěn odtáhla, ale náušnice nebyly. Tuto proceduru jsem střídavě prováděla v Praze a Paříži. Našla jsem všelicos, ale náušnice jsem oželela,
Včera jsem otevřela skříň s věcmi na hory v lyžařské botě zcela nenápadně ležel mléčný sáček. A v něm krása za pět euro.

Ku zdraví

Asi si budu muset koupit prsa

V rámci ověřováni pravdivosti sylogismu, kdy z tvrzení „veselá mysl půl zdraví“ a „sportem ku zdraví“ (ano, je nás, pionýrů slepých uliček, hodně) jednoznačně vyplývá závěr, že „sport je veselý alespoň z poloviny“ jsem si pro pátráním tom, co je ta druhá polovin vybrala šerm. Sportovní šerm. (Kdepak historický! Přece se nebudu tahat s něčím, co sotva uzvednu oběma rukama! Že s kostýmem to bude horší jsem tušila už od začátku))
Tak ta druhá polovina je variace na „krev, pot a slzy“. Je pozoruhodné kolika svaly a na jakých, zcela nečekaných místech lidské tělo oplývá. Poznatek je to jistě přínosný, ale jen první den. Když už třetí ráno přemýšlím o tom, zda ty vrzavé zvuky vydává postel, nebo já, když se z ní snažím vykolébat, je to trochu únavné. A pohybovat se jako nedotažená panenka z hrací skříňky vzbuzuje nechtěnou pozornost.
Teoretickou část mám zvládnutou:
„Narovnej se!“ ( Tak to žádná novinka není)
„zastrč zadek“ (Doteď jsem asi dělala něco špatně..)
„Uvolni rameno! (Tak tohle novinka je, rozhodně ta část, z které vyplývá, že nejsem dostatečně uvolněná)
„Koleno ven!“ (To je evergreen… děvče, kterému bylo vštípeno, že je lepší kolena držet od sebe tak akorát na vzdálenost aspirinu a které ještě ke v šemu rádo nosí sukně s tím má trošičku problém.)
„Paty v jedné přímce, předloktí rovnoběžně s podlahou, hrot, zápěstí a loket tvoří trojúhelník!“ (Vypočítejte velikost úhlu beta?)

S tou praktickou je to ovšem horší:
Ze všeho nejdřív je nutné mě správně postavit. Někdy mám dojem, že by bylo lepší, kdyby mě na trénink dodali v krabici a já mohla být na místě podle návodu složena a na konci zase rozložena, pečlivě vrácena do krabice a zaslána rovnou do postele.
Když tam tak stojím, levou rukou hmatající v posledním záchvěvu po šňůře abych mohla v nouzi nejvyšší zazvonit na pomyslný zvon, s pravou rovnoběžnou s podlahou, hrotem tápajícím v prostoru, jednou namířený k zemi, pak zase do stropu s patami v jedné přímce, a to vše prakticky v dřepu, stačí málo a já se rozkymácím a hledám rovnováhu někde v úrovni kotníků.
Když to už už vypadá, že všechny úhly jsou pravé, žádné rovnoběžky se neprotínají, dojdou mi síly a já s úlevou povolím a v okamžiku zapomenu jak a kde a co má s čím být v přímce. A ve chvíli, kdy mám z jednotlivých pozic složit nějaký pohyb, v nejlepším případě vpřed, v nejhorším vzad, nastává katastrofa a já s sebou nekoordinovaně trhám
Zatím mi jde nejlépe skákání přes švihadlo. Vajíčko mám zaručeně nejhezčí.

Takže prsa ještě chvíli počkají.