Ku zdraví

Asi si budu muset koupit prsa

V rámci ověřováni pravdivosti sylogismu, kdy z tvrzení „veselá mysl půl zdraví“ a „sportem ku zdraví“ (ano, je nás, pionýrů slepých uliček, hodně) jednoznačně vyplývá závěr, že „sport je veselý alespoň z poloviny“ jsem si pro pátráním tom, co je ta druhá polovin vybrala šerm. Sportovní šerm. (Kdepak historický! Přece se nebudu tahat s něčím, co sotva uzvednu oběma rukama! Že s kostýmem to bude horší jsem tušila už od začátku))
Tak ta druhá polovina je variace na „krev, pot a slzy“. Je pozoruhodné kolika svaly a na jakých, zcela nečekaných místech lidské tělo oplývá. Poznatek je to jistě přínosný, ale jen první den. Když už třetí ráno přemýšlím o tom, zda ty vrzavé zvuky vydává postel, nebo já, když se z ní snažím vykolébat, je to trochu únavné. A pohybovat se jako nedotažená panenka z hrací skříňky vzbuzuje nechtěnou pozornost.
Teoretickou část mám zvládnutou:
„Narovnej se!“ ( Tak to žádná novinka není)
„zastrč zadek“ (Doteď jsem asi dělala něco špatně..)
„Uvolni rameno! (Tak tohle novinka je, rozhodně ta část, z které vyplývá, že nejsem dostatečně uvolněná)
„Koleno ven!“ (To je evergreen… děvče, kterému bylo vštípeno, že je lepší kolena držet od sebe tak akorát na vzdálenost aspirinu a které ještě ke v šemu rádo nosí sukně s tím má trošičku problém.)
„Paty v jedné přímce, předloktí rovnoběžně s podlahou, hrot, zápěstí a loket tvoří trojúhelník!“ (Vypočítejte velikost úhlu beta?)

S tou praktickou je to ovšem horší:
Ze všeho nejdřív je nutné mě správně postavit. Někdy mám dojem, že by bylo lepší, kdyby mě na trénink dodali v krabici a já mohla být na místě podle návodu složena a na konci zase rozložena, pečlivě vrácena do krabice a zaslána rovnou do postele.
Když tam tak stojím, levou rukou hmatající v posledním záchvěvu po šňůře abych mohla v nouzi nejvyšší zazvonit na pomyslný zvon, s pravou rovnoběžnou s podlahou, hrotem tápajícím v prostoru, jednou namířený k zemi, pak zase do stropu s patami v jedné přímce, a to vše prakticky v dřepu, stačí málo a já se rozkymácím a hledám rovnováhu někde v úrovni kotníků.
Když to už už vypadá, že všechny úhly jsou pravé, žádné rovnoběžky se neprotínají, dojdou mi síly a já s úlevou povolím a v okamžiku zapomenu jak a kde a co má s čím být v přímce. A ve chvíli, kdy mám z jednotlivých pozic složit nějaký pohyb, v nejlepším případě vpřed, v nejhorším vzad, nastává katastrofa a já s sebou nekoordinovaně trhám
Zatím mi jde nejlépe skákání přes švihadlo. Vajíčko mám zaručeně nejhezčí.

Takže prsa ještě chvíli počkají.