pátek 11. prosince 2009

...pokoj svatý...

Spolklo mě to jako Jonáše.
Blyštivá, svítící, tisíci slévajícími se vůněmi omamující, velryba.
Vchod za mými zády se okamžitě vpil do nekonečných nakupujících proudů a přede mnou se otevřela Metropolis – nekonečný eskalátor mizící v modrém tunelu. Jako nevypočitatelná schodiště v Bradavicích hrozily další eskalátory, že se v nejbližší chvíli přemístí a přenesou své pasažéry ke zcela jiným výlohám, než ke kterým měli namířeno. Víc než útroby velryby to ale připomínalo šneka zkříženého s pařížským letištěm. V zájmu nepřehlednosti mě tajemné schodiště vyvezlo modrým tunelem k libanonské restauraci, mořským plodům, korejskému BBQ a zástupu hostesek s letáčky. Dolů to už tak snadno, jako nahoru nešlo. V rámci honby za cestou zpět jsem našlapala kilometry, mezi stovkami metrů plakátů lákajících na akce, slevy a nabídky. Nálada se nedostavila. Spíš lehká hrůza z toho, že patro s východem minu a přistanu u další záplavy výloh orámovaných zvonečky, hvězdičkami a andělíčky v červených kombinézách. Mantra „zvládlas slevy v Les Halles, tohle zvládneš levou zadní“ nějak nepomáhala a já si uvědomila, že v Les Halles jsem neměla strach, že se ztratím, že mi východ zmizí v nedohlednu a já strávím svátky jeho hledáním, s vánočním řetězem kolem krku, s letáčkem v každé ruce a s dírou v hlavě z věčného „Nesem vám noviny“. Mé podezření, že dny jarosti jsou nenávratně pryč, se potvrdilo ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že do knihkupectví půjdu někam, kde se mezi regály vyznám a nebudu riskovat hodinovou poznávačku.
Když mě Palladium konečně vyplivlo, pečlivě jsem zkontrolovala, jestli na mě náhodou během prodírání se ven neulpěly nějaké šály, rukavice nebo kabáty.