Houbař jako pes

Houbař, alespoň ten vášnivý, se podobá „stopovacímu psu“; oči na stopkách, nos téměř u země, opatrně našlapuje, připraven vrhnout se za každým kouskem březové kůry, za každým oroseným listem v naději, že narazí na sametový, hnědobílý klobouk. Každá hromádka jehličí, každá boule v podrostu mění houbaře v norníka; prudce zajíždí prsty do země, nedbaje, že by mohl narazit na rozzuřené mraveniště.
S prvním hříbkem houbař nápadně zpomalí tempo, opatrně, zlehka našlapuje, nůž nedočkavě svírá v dlani. Je ochoten kroužit hodiny kolem jednoho stromu, rukama obrátit mýtinu vzhůru nohama jen proto, že na tomhle fleku rostly hřiby loni i předloni a není přece důvod, proč by tam nerostly letos; je snad ochoten kroužit tak dlouho, než hříbek vyroste.
Každý houbař má svůj les, svoje místo a také pravděpodobně svůj privátní roj vyhladovělých komárů, který se na něj nalepí, jen co strčí nos do lesa a než ho z něj vystrčí snaží se komáři, pěkně jeden po druhém sosáky probojovat skrz dlouhé rukávy a nohavice.
Také já je mám – les, místo, i ty komáry.
Ve čtvrtek ještě stromy suše praskaly a jehličí ostře šustilo pod nohama, slunce pálilo tak, že les ani nevoněl. Po houbách, ani těch fantasticky barevných, kterým se daří snad za každého počasí, nebylo ani památky. Do neděle podrost zvláčněl, mech se zatřpytil a jehličí zase rozvonělo. Na cestě vyskákaly bělavé hlavičky hříbků. Začaly růst houby.

Byteček jako klícka

Čekaly jsme (já a máma) na pána se smyslem pro humor a s bytem v každé kapse. Bylo deset minut před desátou, lidé se pomalu trousili pro noviny, stánky trhovců na Place Monge byly po neděli složené a my jsme vybíraly z kolemjdoucích adepta na agenta s teplou vodou, s teplou postelí a s ubytováním vůbec . Už to čekání vypadalo docela dobrodružně – vždy, když kolem prošel někdo rozevlátější, zatrnulo nám. Nakonec se objevil uspokojivě neškodně vypadající pán, který nás seznámil s plánem útoku. Při pohledu na mé vlasy, byt s „etnickým okolím“ raději
vypustil.

První byt vypadal slibně ( většina bytů vypadala slibně – na papíře), dokonce měl výtah, i když rozměry připomínal spíše desky na výkresy. Byt vypadal slibně, ne tak už koberec, pečlivě přichycený lištou k podlaze, který vypadal, že si přes něj zkrátily cestu zbytky Napoleonovy armády při návratu z Ruska, nebo že ho nějaký voják přitáhl až z Moskvy, a cestou ho coural špinavým sněhem.
Další byt měl hned dvě televize, což jistě vyřeší, zvlášť na dvaceti metrech čtverečních, problém s dvěma zajímavými filmy v televizi zároveň. Nebo se ztraceným voličem. (i když to celé spíše připomíná vtip „ a tohle je klub, do kterého nechodím“). Zbytek domu zase vypadal tak, že se jistě najde nějaký ochotný nájemník, který problém nadbytečné elektroniky rád vyřeší. Tedy pokud schodiště, místy těžko znatelné pod nánosy špíny a prachu, do té doby vydrží a nerozpadne se při prudším zavření dveří.
Jinde zase majitel nájemníka preventivně podezříval z kdejakých nekalostí a tak raději polovinu skříní zamkl, tu v kuchyni ještě zajistil řetězem se solidním zámkem – ještě by mohl mít nájemník tu drzost a dal by si tam třeba vlastní pikslu s čajem! .
Výhled na střechy, balkony a terasy Paříže byl žurnálový. Kuchyňka byla jak ze žurnálu pro milovníky hororů. Linka byla ve skříni. Ve skříni se skoseným stropem. Celé to bylo asi navrhované pro modelky, nebo jako zašívárna pro sedm trpaslíků, když už jim Sněhurka lezla na nervy. Aby se člověk dostal od sporáku, kterému v rámci bezpečnosti chyběly kryty ovladačů, ke dřezu, musel mít figuru žehlicího prkna a pružnost horkého asfaltu.
Valná většina takových studií měla v ceně zahrnut i profesionální výkon blešího cirkusu s občasnou výpomocí štěnic, zpestřenou cvakáním švábů po dlaždičkách.
„Francouzi nejsou moc čistotní- ještě tak před deseti lety se běžně pronajímaly byty bez koupelny, jen s umyvadlem.“ Tolik ke koupelnám – jak poznamenala máma – do některých van by člověk nevlezl ani v holínkách.
Domy se v Paříži zřejmě staví až od pátého patra – nepoučený „ rád bych vám platil horentní sumy za vaši horolezeckou stěnu budoucí nájemník“ by měl už u vchodu vyfasovat šerpu s mapou, aby byl schopen zdolat nekonečně příkré, do spirály se vinoucí schodiště, a za popadání dechu a poslouchání pohádek o tom, proč tam nemůže být instalovaný výtah si prohlédnout těch slibovaných prostorných a rozlehlých 15 metrů.
Slyšela jsem, že se dají v Paříži pronajmout samostatná parkovací místa. Doporučuji poohlédnout se po zánovním kempingovém voze.

Krev, pot a skluzy

Řidítka mi drkotala v rukách, přední brzda přestala fungovat už na začátku cesty, ještě před tím, než se prašná cesta změnila v kamenitou stezku; kolo tak neustále vzadu ustřelovalo.
Místy jsem se bořila hluboko do hrubého písku a místy jsem musela sesednout a kolo po takřka kamzičí stezce, po jedné straně prudký sráz k moři, po druhé pichlavé křoví, vytáhnout.
Kus cesty se pyšnil pravidelným dlážděním a cedulí dokazující, že se tudy plahočili již Římané, o kousek dál se zase projíždělo vyschlým říčním korytem.

Na kochání se modravými dálkami Tyrhénského moře a stálezelenými sardinskými kopci jsme vyrazili příliš brzy - po čtvrté hodině odpolední. Slunce svítilo s nebývalým elánem a půlka ostrova se v jeden okamžik rozhodla, že se začne někam přemísťovat a že je jen jedna silnice, která by se k tomu hodila – ta, po které my jsem se vydali vstříc cyklistické stezce.
Odbočku na tu vyhlídkovou horskou dráhu jsme nejprve minuli a místo kopců a vln tříštících se o skály pod nimi, se nám poskytl pohled na malou ulepenou prázdninovou vesničku s malou, slunečníky téměř zakrytou pláží.
Když jsme se konečně dopracovali k tomu správnému, křídopapírovému, výhledu, chuť si jej užít zůstala roztroušena někde mezi krpály a ďolíky, kterými jsme se v honbě za ním proplahočili. Maják na skále, obklopený zelenými trsy keřů a vybíhající do třpytícího se moře byl krásný, ale v tu chvíli by byly daleko lepší nohy a vychlazené pití na stole.
Vracení se zpátky po svých stopách, jsme zavrhli a dali jsem přednost návratu kratší cestou, po silnici, mezi šňůrami aut, jejichž zrcátka se přibližovala (zdála přibližovat) k mým ramenům. snad s každým šlápnutím do pedálů. Čas od času nás nějaký řidič povzbudil přátelským ( nebo nevěřícným) zatroubením.