Houbař jako pes

Houbař, alespoň ten vášnivý, se podobá „stopovacímu psu“; oči na stopkách, nos téměř u země, opatrně našlapuje, připraven vrhnout se za každým kouskem březové kůry, za každým oroseným listem v naději, že narazí na sametový, hnědobílý klobouk. Každá hromádka jehličí, každá boule v podrostu mění houbaře v norníka; prudce zajíždí prsty do země, nedbaje, že by mohl narazit na rozzuřené mraveniště.
S prvním hříbkem houbař nápadně zpomalí tempo, opatrně, zlehka našlapuje, nůž nedočkavě svírá v dlani. Je ochoten kroužit hodiny kolem jednoho stromu, rukama obrátit mýtinu vzhůru nohama jen proto, že na tomhle fleku rostly hřiby loni i předloni a není přece důvod, proč by tam nerostly letos; je snad ochoten kroužit tak dlouho, než hříbek vyroste.
Každý houbař má svůj les, svoje místo a také pravděpodobně svůj privátní roj vyhladovělých komárů, který se na něj nalepí, jen co strčí nos do lesa a než ho z něj vystrčí snaží se komáři, pěkně jeden po druhém sosáky probojovat skrz dlouhé rukávy a nohavice.
Také já je mám – les, místo, i ty komáry.
Ve čtvrtek ještě stromy suše praskaly a jehličí ostře šustilo pod nohama, slunce pálilo tak, že les ani nevoněl. Po houbách, ani těch fantasticky barevných, kterým se daří snad za každého počasí, nebylo ani památky. Do neděle podrost zvláčněl, mech se zatřpytil a jehličí zase rozvonělo. Na cestě vyskákaly bělavé hlavičky hříbků. Začaly růst houby.