Na jógu
chodím dobře rok. Vždy se pečlivě připravím, najdu si studio, rozvrh,
nejrychlejší trasu, a pak si jdu otevřít knížku a nalít sklenici vína, protože
se vyděsím představou místnosti plné zkušených jogínů a jogínek zkroucených do
tvaru preclíku a stojících na jedné ruce, zatímco já se ani nechytnu rukama za
kotníky, s oběma nohama pevně na zemi a rukama u kolen. Na první hodinu
jógy tak chodím už dobře rok.
Když jsem si
uvědomila, že kamarádce, se kterou se vídáme jednou za čtvrt roku, už potřetí vyprávím, jak se chystám na jógu a
jaké to bude dobrodružství, došlo mi, že začínám připomínat přímý
přenos z poslanecké sněmovny. Tak jsem si našla legíny, studio, rozvrh,
nejrychlejší trasu a komplikovaným myšlenkovým pochodem jsem došla k závěru, že
v neděli večer bude na hodině poloprázdno a počet lidí, před kterými se
ztrapním bude milosrdný. Stejný nápad mělo evidentně víc lidí, až jsem se bála,
že první ásana, kterou se naučím bude "pozdrav svého souseda, aniž bys ho srazil
k zemi."
Chvilku to připomínalo
velmi alternativní anatomii – otevírali jsme hrudníky, zvedali jsme vnitřní
orgány a hledali jsme vnitřní a vnější nohy. (Je pravda, že druhý den po hodině
jsem měla pocit, že cítím hned několik párů rukou a nohou.)
Již ze slov,
„kdo z vás dělá stoj na hlavě doma pravidelně“ mi bylo jasné, že válení se
na podložce maskované meditací tu bude minimum. Místo toho jsme lezli po zdi.
Doslova.
Také jsme se
hodně soustředili na dýchání, což ve mne vyvolalo menší paniku, protože ze
spirometrie dobře vím, že ačkoliv to dělám od narození, dýchat neumím (maně
vzpomínám na sestřičku, která mě intenzivně nutila vydechovat, když už dávno nebylo
co), a jestli jsme se spíš neměla zapsat na kurz Dýchání I.
Naštěstí
jsme, potom, co jsme chytla dech, nehledali vnitřní ani vnější proudy energie,
ani jsme se nespojovali s vnitřním já, ale spokojili jsme se jen
s počátečním ooooom podbarvovaným cinkáním otevírající se a zavírající se
pokladny. Pak někdo naštěstí zavřel dveře a óooom podbarvovalo už jen cinkání
tramvají nesoucí se z ulice.
Teď jen
čekám, kdy zvládnu ten stoj na hlavě, a kdy se dostaví ten zázračný příval
energie, který má cvičení vyvolávat.
Jak se znám,
budu na to čekat u sklenice vína a u knihy. A budu u toho chroupat preclíky.
