Dovolené jsou většinou krátké a
vzácné, bez ohledu na jejich délku a četnost. Proto si je každý chce užít do sytosti
a vyzkoušet veškeré dostupné atrakce, které se mu nabízejí, jako je ochutnávka
místních pálenek, nákup zablešených koberců a pozorování folklorních tanců na
disko melodie.
Ani já nejsem výjimkou a do své
sbírky krétský zážitků (med, jogurt, ouzo, sirtaki, kočky, albánští řidiči)
jsem přidala setkání s živým Řekem. Konkrétně řeckou doktorkou.
Vstříc novým zážitkům jsem se
vrhala s takovým nadšením, že jsem si přitom skoro ukopla prst na noze.
Zázrak byl, že jsem se nevrhala nikam po hlavě.
Bolelo to na škále nadávek na stupni
nepublikovatelnosti, ale barvitá mluva u mě zas tak výjimečná není, takže jsem
čekala, jak se situace vybarví.
Situace, konkrétně prst, se
bohužel nevybarvila do růžova, ale do modrofialova, tak jsem se pro jistotu
rozhodla prozkoumat taje místního zdravotnictví. (Jeden člen rodiny s lékařským
vzděláním telefon nebral, druhý mi dal několik celkem rozporuplných pokynů, ve
kterých se objevovala i slova jako dlaha a ortéza)
Místní zdravotnictví se materializovalo
ve formě doktorky, která se okamžitě začala pídit, ne po zranění, ale po tom,
jestli mám pojištění. Když jsem vytasila kouzelnou modrou kartičku, kontrovala
dotazem na cestovní pojištění a třetí věta po pozdravu byla, jestli by ho tedy
mohla vidět.
To jí ovšem nestačilo, a chtěla
po mně ještě jakési referenční číslo.
Jak slepička shánějící kohoutkovi
vodu, volala jsem do pojišťovny, kde mě předávali dál a dál.
Když jsem byla přepojená na příslušnou
slečnu, a nadiktovala jsem jí snad i číslo bot svých pratetiček, dostali jsme
se konečně k jádru problému – jak prý probíhalo ono ošetření, kvůli
kterému volám.
Když jsem řekla, že probíhá tak,
že doktorka ani neví, o jaký prst na jaké končetině se jedné, zato ví
perfektně, o jakou pojišťovnu se jedná, nadiktovala mi slečna na telefonu
referenční číslo takovou rychlostí, jako by to byla výherní kombinace do
jackpotu.
Ani tím však nebylo vyhráno,
protože bylo třeba se popasovat s formuláři, které doktorka vytáhla z kufříku
nápadně připomínajícího kufříky pouličních muzikantů; jen jsem čekala, kdy ho
zapojí do zásuvky a mojí diagnózu mi zazpívá.
Ze vzdálenosti půl metrů, ruce
plné mých formulářů se letmo podívala na mou nohu, pro jistotu se přeptala, o
kterou nohu se jedná, (překvapivě to byla ta s nápadně velkým a nápadně
modrým prstem) a informovala mě, že mi nic neřekne, protože musím na rentgen.
Fikaným úskokem stranou jsem jí
zcela vyvedla z míry, když jsem jí řekla, že na rentgen nepojedu (lékař na
telefonu byl konečně na telefonu, a řekl mi, že i kdyby to zlomené bylo, RTG
nemá význam, zvlášť v Řecku), a zeptala jsem se, jestli má ještě nějaké jiné
eso v rukávu.
Eso neměla, ale zato měla v rukávu
další formulář, tentokrát o odmítnutí péče. Po jeho podpisu mi ledabyle
zafixovala náplastí prsty, začala mi říkat drahoušku a odešla.
(Prsty jsem si pak přelepovala,
protože ani to se jí nepovedlo správně)
Nechci si představit, jak by to
probíhalo, kdybych nedej bože třeba krvácela. Nebo mě to bolelo. Nebo kdybych
se do toho opravdu vrhla po hlavě.
