A hrdý buď! aneb malá kacířská

Kolem vířily bubny, z davu trčela ostnatá číra, v kočárcích pospávaly, nebo žvatlaly děti a kolem procházela, klíštěti podobná, revoluce. U Vyšehradu dav zhoustl a cesta se začala nepříjemně podobat trychtýři. První zkratka tohoto dne byla v duchu Jiráskova „Proti všem“ a vedla na Výtoň na čaj. Tam jsem se zahřívala tak pečlivě, že jsem se o extremistických tanečcích dozvěděla ž ze zpráv. Dál na nábřeží se pro forma cinkalo klíči, u Havlova domu se nostalgicky achalo nad papírovým balónem vynášeným k nebesům hořící svíčkou a všichni byli hrdí, že vytrvali a děsně pyšní na to, že dělají revoluci. Na Národní třídě se z davu sem tam ozvalo Havel na hrad a já se musela kousat do jazyka, abych si, revolucí po dvaceti letech příliš neokouzlena (už se těším na tu ještě po deseti letech), kousavé poznámky nechala pro sebe. Celé to, a moderátor poskakující na jevišti šikovně upíchnutém v proluce nejvíce, připomínalo spíš zahájení vánočních trhů nebo otevření nového nákupního centra. Ani ohňostroj nechyběl. Zato v projevech chyběli už jen „lidičky“ a „světový mír“. V podloubí Kaňkova paláce to bylo jen o chlup horší, než před Mona Lisou uprostřed léta. Představa dalších loktů mezi žebry ve mně už sotva mohla vykřesat byť jen jiskřičku nadšení a tak jsem zvolila další zkratku dne a pár minut před začátkem koncertu jsem se protáhla Májem na Václavák a tudy nahoru k metru.
Druhý den zbyly pod bronzovými plaketami jen prázdné stříbřité kalíšky a v novinách pěkné titulky.

Na hromadě

Dejte mi třeba košem, pošlete mi pohled, nebo do háje, hlavně mi nedávejte žádný lapač prachu v podobě nad míru snesitelnosti roztomilé keramické figurky.
Na poličce se v mazurkovém tempu posunují ke kraji, až jedna po druhé skončí v krabici od bot a v ní pak zastrčené v temnotě hluboké zásuvky.
Zásuvky nejsou bezedné, krabice záhy přetékají nastřádanými tisíci serepetiček a před otevřením dvířek je třeba se obrnit ne trpělivostí, ale spíše se opatřit hbitýma rukama připravenýma pochytat se zručností cirkusového akrobata gejzír všech těch „ to přece nevyhodím, to by byla škoda“.
Mám dojem, že jsem jako pilná hospodyňka skákala přes plot až příliš často. A ne vždy to bylo pro pírko. Ve skříni se tak vedle sebe tísní šle, staré sešity, švihadlo, šustí hadí kůže, mořem šumí drobné mušle, drobí se uschlá růže, cinkají o sebe provazy céček. Nutkání ke sběratelství (prakticky čehokoli) vyústilo ve štosy alb z nichž neustále vyletují obláčky známek, třepotají se po pokoji a pomalu se snášejí na koberec posetý vytrženými listy ze starých sešitů ( důsledek hry „hodí se – nehodí se“). Co začalo nevinným přerovnáváním jednoho šuplíku se rozrostlo v akci monstrózních rozměrů. První fáze dělání pořádku totiž spočívá v simulaci výbuchu bomby na malém prostoru.
Mezi výkresy ze třetí třídy vykukují pastelky s ulámanými hroty, perka do starých propisek a jednonohá kružítka, náplně do verzatilky ( a po verzatilce ani stopy), paklík karet, jehož piková královna se po anglicku vytratila a vzala s sebou i vějíř poddaných.
Mikádo bych mohla hrát s fotkami a vyvolanými filmy a kdybych se ověsila všemi tretkami, co se povalují mezi náhradními knoflíky a přebývajícími korálky, hra na fanty by nabrala zcela nových rozměrů.
Každý z těch pokladů třikrát otočím v ruce, každý třetí jsem dostala k vánocům a rozhodně ne každý třetí letí tam, kam by měl – do koše.
Žiju teď zkrátka na hromadě.

Óda na záložku

Jednou z mála nectností, kterých se na knihách nedopouštím, je dělání si záložky z ohnutého rohu.
Jinak lámu knihám vazby, aby držely otevřené a samovolně se nezaklapávaly jako dveře ve strašidelném zámku, pravidelně je pokládám hřbetem vzhůru a vytvářím tak u sebe v pokoji celá pohoří, prokládám jeden svazek druhým a takové sendviče vrším na úpatí oněch pohoří, zapomínám v knihách tužky (a stránky se pak podobají rozbouřenému moři), ztrácím lístky na metro, do divadla, do šatny, někdy i čtyřlístky. Po listu s číslem 235/6 nenásleduje list 237/8, ale pěkně vybarvený list kaštanový, nebo javorový.
Marně se sháním po gumičkách a sponkách do vlasů – schovávají se mezi kapitolami Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye. Tetě Kateřině a Miloušovi zase dělají společnost staré účtenky.
Obaly, původně kryjící a chránící pevné desky knih, zpravidla volně plandají podél viklajícího se hřbetu a rozlámaných rohů a pojmuly by alespoň ještě jeden stejný svazek, protože za tu dobu, co, jako nejlepší dostupná záložka, přískoky proputovaly od „bylo nebylo“ k „žili spolu šťastně až do smrtiI“,nabyly pěkně na objemu.
Jen málo knih se může pyšnit elegantním štíhlým a většinou i pěkně ladícím ocáskem, úhledně všitým doprostřed vazby. Jen málokteré knize je dopřán ten luxus, že se z ní nestane herbář, protože má látkovou záložku.
Látková záložka drží, nikam se nevytratí a nejhorší, co se jí může stát je ( kromě vyráchání v čaji, kávě nebo polévce) že se rozplete, nebo naopak až příliš zaplete.

Potmě a potichu

Přestože Měsíc, z úplňku odloupnutý jen ždibeček, rozléval mezi břízami světlo téměř jako vycházející slunce časně zrána, utápěly se hřbitovní cestičky v sametové tmě.
Do temné krajiny se vpíjely teple žluté a červené skvrny rozžatých svíček; jako abstraktní tahy štětcem odrážející se od tmavého plátna. Vrzání štěrku přešlo v šustění březového a topolového listí a kroky pak zanikly v sešlapané trávě.
U úst se mi tvořil mlžný obláček a lampy chránící zapálené kalíšky citelně sálaly teplo. Spolu s tmou bylo mezi hroby rozloženo i naprosté ticho. Můj stín pomalu klouzal po náhrobcích a mizel, když stříbrnou kapku na obloze zakryla větev pohupující se ve větru.
Desítky hořících kalíšků ozařovaly květy jiřin, mihotaly se na nápisech na náhrobcích, sem tam se zaleskl zlatem vykládaný kříž.
Vrátka nevrzala, tiše se zavřela, jen klika zlehka cvakla, když jsem ji pustila.