Óda na záložku

Jednou z mála nectností, kterých se na knihách nedopouštím, je dělání si záložky z ohnutého rohu.
Jinak lámu knihám vazby, aby držely otevřené a samovolně se nezaklapávaly jako dveře ve strašidelném zámku, pravidelně je pokládám hřbetem vzhůru a vytvářím tak u sebe v pokoji celá pohoří, prokládám jeden svazek druhým a takové sendviče vrším na úpatí oněch pohoří, zapomínám v knihách tužky (a stránky se pak podobají rozbouřenému moři), ztrácím lístky na metro, do divadla, do šatny, někdy i čtyřlístky. Po listu s číslem 235/6 nenásleduje list 237/8, ale pěkně vybarvený list kaštanový, nebo javorový.
Marně se sháním po gumičkách a sponkách do vlasů – schovávají se mezi kapitolami Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye. Tetě Kateřině a Miloušovi zase dělají společnost staré účtenky.
Obaly, původně kryjící a chránící pevné desky knih, zpravidla volně plandají podél viklajícího se hřbetu a rozlámaných rohů a pojmuly by alespoň ještě jeden stejný svazek, protože za tu dobu, co, jako nejlepší dostupná záložka, přískoky proputovaly od „bylo nebylo“ k „žili spolu šťastně až do smrtiI“,nabyly pěkně na objemu.
Jen málo knih se může pyšnit elegantním štíhlým a většinou i pěkně ladícím ocáskem, úhledně všitým doprostřed vazby. Jen málokteré knize je dopřán ten luxus, že se z ní nestane herbář, protože má látkovou záložku.
Látková záložka drží, nikam se nevytratí a nejhorší, co se jí může stát je ( kromě vyráchání v čaji, kávě nebo polévce) že se rozplete, nebo naopak až příliš zaplete.