Na hromadě

Dejte mi třeba košem, pošlete mi pohled, nebo do háje, hlavně mi nedávejte žádný lapač prachu v podobě nad míru snesitelnosti roztomilé keramické figurky.
Na poličce se v mazurkovém tempu posunují ke kraji, až jedna po druhé skončí v krabici od bot a v ní pak zastrčené v temnotě hluboké zásuvky.
Zásuvky nejsou bezedné, krabice záhy přetékají nastřádanými tisíci serepetiček a před otevřením dvířek je třeba se obrnit ne trpělivostí, ale spíše se opatřit hbitýma rukama připravenýma pochytat se zručností cirkusového akrobata gejzír všech těch „ to přece nevyhodím, to by byla škoda“.
Mám dojem, že jsem jako pilná hospodyňka skákala přes plot až příliš často. A ne vždy to bylo pro pírko. Ve skříni se tak vedle sebe tísní šle, staré sešity, švihadlo, šustí hadí kůže, mořem šumí drobné mušle, drobí se uschlá růže, cinkají o sebe provazy céček. Nutkání ke sběratelství (prakticky čehokoli) vyústilo ve štosy alb z nichž neustále vyletují obláčky známek, třepotají se po pokoji a pomalu se snášejí na koberec posetý vytrženými listy ze starých sešitů ( důsledek hry „hodí se – nehodí se“). Co začalo nevinným přerovnáváním jednoho šuplíku se rozrostlo v akci monstrózních rozměrů. První fáze dělání pořádku totiž spočívá v simulaci výbuchu bomby na malém prostoru.
Mezi výkresy ze třetí třídy vykukují pastelky s ulámanými hroty, perka do starých propisek a jednonohá kružítka, náplně do verzatilky ( a po verzatilce ani stopy), paklík karet, jehož piková královna se po anglicku vytratila a vzala s sebou i vějíř poddaných.
Mikádo bych mohla hrát s fotkami a vyvolanými filmy a kdybych se ověsila všemi tretkami, co se povalují mezi náhradními knoflíky a přebývajícími korálky, hra na fanty by nabrala zcela nových rozměrů.
Každý z těch pokladů třikrát otočím v ruce, každý třetí jsem dostala k vánocům a rozhodně ne každý třetí letí tam, kam by měl – do koše.
Žiju teď zkrátka na hromadě.