A hrdý buď! aneb malá kacířská

Kolem vířily bubny, z davu trčela ostnatá číra, v kočárcích pospávaly, nebo žvatlaly děti a kolem procházela, klíštěti podobná, revoluce. U Vyšehradu dav zhoustl a cesta se začala nepříjemně podobat trychtýři. První zkratka tohoto dne byla v duchu Jiráskova „Proti všem“ a vedla na Výtoň na čaj. Tam jsem se zahřívala tak pečlivě, že jsem se o extremistických tanečcích dozvěděla ž ze zpráv. Dál na nábřeží se pro forma cinkalo klíči, u Havlova domu se nostalgicky achalo nad papírovým balónem vynášeným k nebesům hořící svíčkou a všichni byli hrdí, že vytrvali a děsně pyšní na to, že dělají revoluci. Na Národní třídě se z davu sem tam ozvalo Havel na hrad a já se musela kousat do jazyka, abych si, revolucí po dvaceti letech příliš neokouzlena (už se těším na tu ještě po deseti letech), kousavé poznámky nechala pro sebe. Celé to, a moderátor poskakující na jevišti šikovně upíchnutém v proluce nejvíce, připomínalo spíš zahájení vánočních trhů nebo otevření nového nákupního centra. Ani ohňostroj nechyběl. Zato v projevech chyběli už jen „lidičky“ a „světový mír“. V podloubí Kaňkova paláce to bylo jen o chlup horší, než před Mona Lisou uprostřed léta. Představa dalších loktů mezi žebry ve mně už sotva mohla vykřesat byť jen jiskřičku nadšení a tak jsem zvolila další zkratku dne a pár minut před začátkem koncertu jsem se protáhla Májem na Václavák a tudy nahoru k metru.
Druhý den zbyly pod bronzovými plaketami jen prázdné stříbřité kalíšky a v novinách pěkné titulky.