„Nejradši bych to strhla, něco tak hroznýho jsem snad ještě neviděla“
Šedivou chodbou zněl ostrý sykot a nesl se až ke dveřím, na kterých visel za tenkou fialovou stužku bílý adventní věnec ozdobený fialovými třpytivými hvězdami. Věnec připomínal spíš dušičkovou ozdobu, která ještě nedávno někomu připomínala na žulovém náhrobku zemřelého, než adventní věnec. Moc hezký tedy opravdu nebyl a Vánoce na něm připomínaly jen ty třpytky na hvězdách. I když se po první adventní neděli vyrojily věnce, ozdobené chvojí, svíčky, lucerničky,umělohmotné řetězy, pulzující figurky Canta Clausů, to vše v červeno zlaté, snad i na hernách a nevěstincích (hlavně na nevěstincích), v domě byl tenhle věnec jedinou vánoční výzdobou.
Sousedka ještě chvíli špačkovala, nenávistně přejížděla očima dveře s fialovo bílým terčem s fábory a hvězdami a pak důstojně zaplula do těch vedlejších, ušmudlaných, ozdob prostých. Dům opět ztichl a od stěn už se odrážel jen prach patrný proti kalně svítícímu oknu.
Druhý den ráno se na dveřích houpala fialová stužka osamoceně a ukazovala dolů na rohožku na bílo fialovou hromádku. Fábory nevlály, hvězdy se netřpytily a ani chodbou se ten den neneslo žádné syčení.
úterý, 6. prosince 2011
pondělí, 5. září 2011
Tatry
Každým lichým krokem jsem spustila lavinu drobných kamínků, každým sudým jsem balancovala na vratkém kameni.
Pokud někdo tvrdí, že nahoru jde proto, aby pak mohl jít dolů, lze ho s lehkým srdcem prohlásit za tlachala a tlučhubu, notorického lháře a vůbec někoho, kdo se ještě nedostal ani k cestě nahoru, natož, aby snad odněkud sestupoval.
Ručkování na Kriváň bylo nepoměrně příjemnější, dobrodružnější a v neposlední řadě i důstojnější, než potupné sesouvání se z něj, s rukama za zády svírajícíma výstupky a ostré hrany skal, s nohama šátrajícíma pod sebou, zkoušejícíma pevnost jednotlivých balvanů a oddrolujícíma kousky Tater. Z pěšiny vinoucí se mezi klečí ke Třem studničkám jsem si nepřinesla vzpomínku na krásná panoramata, ale okopané špičky bot.
A z mlhou zahaleného výletu na Velké Hincovo pleso nás deset minut před vrcholem vrátila představa zpátečního skluzu po mokrých kamenech o které se od rána rozbíjely nekonečné dešťové kapky.
Šalamounským řešením se zdála být trasa po Tatranské magistrále – na mapě červeně vykreslená stezka vypadala lákavě a tím, že vedla po vrstevnici slibovala zážitek podobný nedělní poobědové procházce.Stezka, zleva lemoovaná stěnou nazelenalých kamenů a zprava prudkým výhledem do údolí, po vrstevnici sice vedla, ale pokaždé po jiné. Ukazatel na začátku sliboval dvouapůlhodinovou túru; po dvou hodinách cesty sliboval hodinu a půl, jedno pleso a vodopád, ale žádnou hospodu.
Nejsladší pohled v Tatrách tak není na sluncem ozářené pleso sevřené šedo bílými morénami, ani na vrchol hory na dosah ruky – jen jí natáhnout, a ani na nekonečný výhled do údolí se všemi městy třpytícími se ve slunci. Nejsladší je pohled na bytelnou hospodu s plnou zahrádkou opentlenou rozkvetlými muškáty.
Pokud někdo tvrdí, že nahoru jde proto, aby pak mohl jít dolů, lze ho s lehkým srdcem prohlásit za tlachala a tlučhubu, notorického lháře a vůbec někoho, kdo se ještě nedostal ani k cestě nahoru, natož, aby snad odněkud sestupoval.
Ručkování na Kriváň bylo nepoměrně příjemnější, dobrodružnější a v neposlední řadě i důstojnější, než potupné sesouvání se z něj, s rukama za zády svírajícíma výstupky a ostré hrany skal, s nohama šátrajícíma pod sebou, zkoušejícíma pevnost jednotlivých balvanů a oddrolujícíma kousky Tater. Z pěšiny vinoucí se mezi klečí ke Třem studničkám jsem si nepřinesla vzpomínku na krásná panoramata, ale okopané špičky bot.
A z mlhou zahaleného výletu na Velké Hincovo pleso nás deset minut před vrcholem vrátila představa zpátečního skluzu po mokrých kamenech o které se od rána rozbíjely nekonečné dešťové kapky.
Šalamounským řešením se zdála být trasa po Tatranské magistrále – na mapě červeně vykreslená stezka vypadala lákavě a tím, že vedla po vrstevnici slibovala zážitek podobný nedělní poobědové procházce.Stezka, zleva lemoovaná stěnou nazelenalých kamenů a zprava prudkým výhledem do údolí, po vrstevnici sice vedla, ale pokaždé po jiné. Ukazatel na začátku sliboval dvouapůlhodinovou túru; po dvou hodinách cesty sliboval hodinu a půl, jedno pleso a vodopád, ale žádnou hospodu.
Nejsladší pohled v Tatrách tak není na sluncem ozářené pleso sevřené šedo bílými morénami, ani na vrchol hory na dosah ruky – jen jí natáhnout, a ani na nekonečný výhled do údolí se všemi městy třpytícími se ve slunci. Nejsladší je pohled na bytelnou hospodu s plnou zahrádkou opentlenou rozkvetlými muškáty.
Tatry, a set on Flickr.
středa, 20. července 2011
Hlavní město
Hodinu s půlnoci je Ibiza jistě nejživější město ve středomoří, pulsující životem a s hudbou proudící ulicemi.
Dopoledne je to ospalá díra s palčivou kocovinou. Z oken povlávají zaprané osušky, servírky zívají tak, že si mohou sanici vyvrátit, neustále si povytahují příliš krátké a příliš nízké šortky, které jen stěží zakrývají důsledky nesčetných hamburgrů, hranolek a pizz ve čtyři ráno.
Většina hospůdek a kaváren je stejně ještě zavřená, židle jsou poskládané do věží a obtočené řetězem. Úzké uličky jsou liduprázdné, zato v těch širších se třpytí a lesknou, zvoní a cinkají desítky, stovky, snad tisíce cetek, hlavně laciných náramků, které předstírají, že je to tu celé pořád ještě hippie a vůbec ne disko, jak prozrazují všudypřítomné plakáty, kterými jsou v silných vrstvách polepené zdi. Občas tudy propluje lesklá, třpytící se a zvonivá dvojice s houpající se falešnou kabelkou na ruce, mířící z posledních sil na pláž.
Ve půl druhé se město ještě neprobudilo a už se zase chystá k siestě. Pár ranních ptáčat si objednává oběd a taxikář nás odmítne svézt, protože ve dvě přece končí.
Dopoledne je to ospalá díra s palčivou kocovinou. Z oken povlávají zaprané osušky, servírky zívají tak, že si mohou sanici vyvrátit, neustále si povytahují příliš krátké a příliš nízké šortky, které jen stěží zakrývají důsledky nesčetných hamburgrů, hranolek a pizz ve čtyři ráno.
Většina hospůdek a kaváren je stejně ještě zavřená, židle jsou poskládané do věží a obtočené řetězem. Úzké uličky jsou liduprázdné, zato v těch širších se třpytí a lesknou, zvoní a cinkají desítky, stovky, snad tisíce cetek, hlavně laciných náramků, které předstírají, že je to tu celé pořád ještě hippie a vůbec ne disko, jak prozrazují všudypřítomné plakáty, kterými jsou v silných vrstvách polepené zdi. Občas tudy propluje lesklá, třpytící se a zvonivá dvojice s houpající se falešnou kabelkou na ruce, mířící z posledních sil na pláž.
Ve půl druhé se město ještě neprobudilo a už se zase chystá k siestě. Pár ranních ptáčat si objednává oběd a taxikář nás odmítne svézt, protože ve dvě přece končí.
pondělí, 18. července 2011
Viva la vida
Formentera je malý, jen lehce zvlněný přílepek k Ibize se silnicemi olemovanými červenými cyklostezkami. Pro ty, kteří se ráno vzmůžou jen k natažení ruky k hrníčku s kávou, je nejlepší si vypůjčit kolo po šesté večer, kdy už slunce nepálí tak zpříma, ale spíš jen zpod přivřených víček. Po pravé ruce poklidně plují fíkovníkové hájky, s fíkovníky zasazenými do kruhu tak, aby v horku poskytovaly stín pro pasoucí se dobytek, malé vinice s drobnými zelenými hrozny, políčka s kvetoucí kukuřicí ;v prašné krajině překvapivě svěže zelené keře a šumící rákosí odděluje od silnice nízká zídka s jen tak poskládanými kameny. Vzduchem se nese vůně slámy. Před kolem uskakují gekoni a zelenavé ještěrky, čas od času se do prašné cesty propadají ty, které uskočit nestačily.
Nalevo sviští na mopedech, s vlajícími vlasy a se slunečníky přehozenými šikmo přes záda, lidé vracející se z koupání. Vlasy i volné šaty za nimi nesou posledních pár kapek mořské vody, která se rychlostí mění v krystalky soli.
Za cypřiši, olivovníky, jalovci a bůhví jakými ještě keři sem tam zatřpytí mořská hladina a zasvítí bílý trojúhelník plachetnice. Každá cesta tu vede dříve, či později k moři, z hlavní silnice vybíhá každou chvíli prašná cesta s dřevěnou šipkou „playa“.
I když je krajina jen lehce zvlněná (to, že jede do kopce, pozná cyklista jen podle nižšího převodu), přece jen se tu kopec najde. Alespoň my jsme ten, pravděpodobně jediný na ostrově, našli. Jeho grandióznost se naplno projevila až za zatáčkou. Kopec se hrdě vypínal do výše, nechal se spolknout zatáčkou za ní se zase v plné síle vynořil. V další zatáčce jsme spolu s ním prudce klesli k moři. Vzhledem k tomu, že tahle odbočka byla slepá, a plavat s kolem na zádech se nám nechtělo, museli jsme opět ztěžka šlápnout do pedálů a vydrápat se zpátky do zatáčky, s příhodně položenou putykou s loupajícím se nápisem „Viva la vida“.
Na cestě zpátky nám příjemně chladil rozpálené tváře vítr šustící rákosím a tep nám zvyšovaly kolem hvízdající mopedy a auta.
Nalevo sviští na mopedech, s vlajícími vlasy a se slunečníky přehozenými šikmo přes záda, lidé vracející se z koupání. Vlasy i volné šaty za nimi nesou posledních pár kapek mořské vody, která se rychlostí mění v krystalky soli.
Za cypřiši, olivovníky, jalovci a bůhví jakými ještě keři sem tam zatřpytí mořská hladina a zasvítí bílý trojúhelník plachetnice. Každá cesta tu vede dříve, či později k moři, z hlavní silnice vybíhá každou chvíli prašná cesta s dřevěnou šipkou „playa“.
I když je krajina jen lehce zvlněná (to, že jede do kopce, pozná cyklista jen podle nižšího převodu), přece jen se tu kopec najde. Alespoň my jsme ten, pravděpodobně jediný na ostrově, našli. Jeho grandióznost se naplno projevila až za zatáčkou. Kopec se hrdě vypínal do výše, nechal se spolknout zatáčkou za ní se zase v plné síle vynořil. V další zatáčce jsme spolu s ním prudce klesli k moři. Vzhledem k tomu, že tahle odbočka byla slepá, a plavat s kolem na zádech se nám nechtělo, museli jsme opět ztěžka šlápnout do pedálů a vydrápat se zpátky do zatáčky, s příhodně položenou putykou s loupajícím se nápisem „Viva la vida“.
Na cestě zpátky nám příjemně chladil rozpálené tváře vítr šustící rákosím a tep nám zvyšovaly kolem hvízdající mopedy a auta.
sobota, 16. července 2011
Animovaný příběh
Myslela jsem, že nic horšího, než letní program České televize neexistuje… Letní program místních animátorů mě přiměl přehodnotit můj názor. Už při násilné snaze vytrhnout mě ze čtení a zapojit do zábavy tím, že se přece musím bavit (až do té doby mě Stephen Fry a jeho „Making history“ bavili více než obstojně) mi bylo jasné, že jak já, tak animátoři vstupujeme na tenký led a že nejsem daleka je poslat ke všem čertům ve všech jazycích v jakých si na to vzpomenu.
Animátoři jsou vůbec zvláštní. Jsou všudypřítomní, nekonečně hlasití, nekonečně otravní, se smyslem pro humor pětiletého dítěte a všichni se tváří, že hrají v Beverly Hills. Ještě k tomu musí za každou cenu v k zemi přibíjejícímu vedru bavit hosty.
Vrcholem večerní zábavy („zlatý hřeb do rakve dnešního večera..“) byla „kabarešo“ s „ýbrrašung“ O tomhle bohužel šířeji poreferovat nemůžu, protože po pár vteřinách zírání na rozostřený monoskop (pravděpodobně jsem se dívala na něco zcela jiného, ale bylo to jako moderní umění – každý v tom vidí něco jiného )a poslouchání country se moje nálada radikálně zhoršila a tak jsem vyklidila pozice. Následky byly setrvalé – na dobře míněné rodičovské „jdu vám dát dobrou noc“ jsem odpověděla „ a co kdybys nám dal radši pokoj?“. Je samozřejmě možné, že animátoři za to tak docela nemůžou a lví podíl na katastrofě nese molotovův koktejl vydávaný za Tequilu sunrise, který jsem si neprozřetelně dala po večeři.
Zatímco animátoři selhávali, jejich místo nechtěně nastoupili číšnící, kteří hosty bavili až k pláči. Jedním z vrcholných čísel byla „Ledová káva“. Číšník za plážovým barem byl velmi zdatný mim – po sérii obličejů vyjadřující naprostou zmatenost, pochybnosti o mém duševním zdraví, lišácké mrknutí „Vy si ze mě utahujete“, nasadil tak přesvědčivý výraz rozbřesknutí, že jsem okamžitě začala pátrat nad jeho hlavou po malé, jasně svítící žárovičce. Hned na to přede mne s hrdým výrazem vyjadřujícím naprostou spokojenost se svojí bystrostí postavil malé espreso a sklenici s třemi kostkami ledu. Připadala jsem si jako Gerald Durrel v Panenské plavbě, když dostane ouzo zalité vroucí vodou.
Koupání bylo v podobném duchu. Z moře zbyl modrý pruh vykukující zpod střapatých kopců z chaluh, na které nebylo radno se ani křivě podívat, protože to byly řasy chráněné UNESCEM. Slizké hnědošedé proužky se vršily do kopců, hor a velehor. Tam kde se kopce svažovaly do údolí, vařila se hnědá, tmavá voda, jak se vlny snažily vynést řasy na břeh.
Lehátka jsme pečlivě vybírali, dlouze zvažovali jejich strategickou polohu, přepočítávali vzdálenost k vodě v poměru k vzdálenosti k baru až jsme si lehli hned vedle reproduktoru, který se v okamžiku přepečlivého narovnání osušky rozduněl největšími italskými fláky 80.let a spolu s ním se rozvibrovala celá podlaha až lehátka i s námi nadskakovala. Po chvilce kutilství, vzpomínání na receptář Přemka Podlahy a hazardu s elektrickým proudem se nám podařilo celé to volání divočiny vypnout a sklidit potlesk osazenstva přilehlých lehátek.
Před titulky v černé kronice „Zuřivý host zastřelil tři animátory, pět jich postřelil a nyní drží recepční a číšníky jako rukojmí a dožaduje se ztlumení hudební produkce“ nás zachránilo přestěhování na Ibizu, do jiného hotelu.
Pláž byla čistá, po chaluhách ani stopy, koktejly na baru nehrály zdaleka tak živými barvami jako na Formenteře a jediné, co se neslo po pláži bylo dětské pokřikování a údery pingpongovou pálkou do míčku. Malým bonusem ještě byl nonstop kurz němčiny. Ýbrrašung. S retro modeschau a přehlídkou bierbauchů k tomu.
Natáhla jsem se na lehátko, chvíli jsem pozorovala oblohu přes střapaté palmové listy a pak jsem rozevřela knížku. Než jsem se stihla pořádně začíst, vynořil se nade mnou stín. A když jsem zvedla oči stín spustil, jako když se do automatu hodí mince: Hallo, ich bin Silvia und ich bin Ihre Animator.
Animátoři jsou vůbec zvláštní. Jsou všudypřítomní, nekonečně hlasití, nekonečně otravní, se smyslem pro humor pětiletého dítěte a všichni se tváří, že hrají v Beverly Hills. Ještě k tomu musí za každou cenu v k zemi přibíjejícímu vedru bavit hosty.
Vrcholem večerní zábavy („zlatý hřeb do rakve dnešního večera..“) byla „kabarešo“ s „ýbrrašung“ O tomhle bohužel šířeji poreferovat nemůžu, protože po pár vteřinách zírání na rozostřený monoskop (pravděpodobně jsem se dívala na něco zcela jiného, ale bylo to jako moderní umění – každý v tom vidí něco jiného )a poslouchání country se moje nálada radikálně zhoršila a tak jsem vyklidila pozice. Následky byly setrvalé – na dobře míněné rodičovské „jdu vám dát dobrou noc“ jsem odpověděla „ a co kdybys nám dal radši pokoj?“. Je samozřejmě možné, že animátoři za to tak docela nemůžou a lví podíl na katastrofě nese molotovův koktejl vydávaný za Tequilu sunrise, který jsem si neprozřetelně dala po večeři.
Zatímco animátoři selhávali, jejich místo nechtěně nastoupili číšnící, kteří hosty bavili až k pláči. Jedním z vrcholných čísel byla „Ledová káva“. Číšník za plážovým barem byl velmi zdatný mim – po sérii obličejů vyjadřující naprostou zmatenost, pochybnosti o mém duševním zdraví, lišácké mrknutí „Vy si ze mě utahujete“, nasadil tak přesvědčivý výraz rozbřesknutí, že jsem okamžitě začala pátrat nad jeho hlavou po malé, jasně svítící žárovičce. Hned na to přede mne s hrdým výrazem vyjadřujícím naprostou spokojenost se svojí bystrostí postavil malé espreso a sklenici s třemi kostkami ledu. Připadala jsem si jako Gerald Durrel v Panenské plavbě, když dostane ouzo zalité vroucí vodou.
Koupání bylo v podobném duchu. Z moře zbyl modrý pruh vykukující zpod střapatých kopců z chaluh, na které nebylo radno se ani křivě podívat, protože to byly řasy chráněné UNESCEM. Slizké hnědošedé proužky se vršily do kopců, hor a velehor. Tam kde se kopce svažovaly do údolí, vařila se hnědá, tmavá voda, jak se vlny snažily vynést řasy na břeh.
Lehátka jsme pečlivě vybírali, dlouze zvažovali jejich strategickou polohu, přepočítávali vzdálenost k vodě v poměru k vzdálenosti k baru až jsme si lehli hned vedle reproduktoru, který se v okamžiku přepečlivého narovnání osušky rozduněl největšími italskými fláky 80.let a spolu s ním se rozvibrovala celá podlaha až lehátka i s námi nadskakovala. Po chvilce kutilství, vzpomínání na receptář Přemka Podlahy a hazardu s elektrickým proudem se nám podařilo celé to volání divočiny vypnout a sklidit potlesk osazenstva přilehlých lehátek.
Před titulky v černé kronice „Zuřivý host zastřelil tři animátory, pět jich postřelil a nyní drží recepční a číšníky jako rukojmí a dožaduje se ztlumení hudební produkce“ nás zachránilo přestěhování na Ibizu, do jiného hotelu.
Pláž byla čistá, po chaluhách ani stopy, koktejly na baru nehrály zdaleka tak živými barvami jako na Formenteře a jediné, co se neslo po pláži bylo dětské pokřikování a údery pingpongovou pálkou do míčku. Malým bonusem ještě byl nonstop kurz němčiny. Ýbrrašung. S retro modeschau a přehlídkou bierbauchů k tomu.
Natáhla jsem se na lehátko, chvíli jsem pozorovala oblohu přes střapaté palmové listy a pak jsem rozevřela knížku. Než jsem se stihla pořádně začíst, vynořil se nade mnou stín. A když jsem zvedla oči stín spustil, jako když se do automatu hodí mince: Hallo, ich bin Silvia und ich bin Ihre Animator.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
