pondělí 3. dubna 2017

Průvodce stážisty Paříží



Na podzim roku 2015 jsem byla v Paříži na stáži, kterou mi zprostředkovala Česká advokátní komora.
Po mém návratu mě Česká advokátní komora požádala, abych o své zkušenosti napsala článek. Tady je:

Pokud chcete přesídlit do Paříže a začít vykonávat advokacii ve městě výborných croissantů a špatné dopravy, je pro Vás tato stáž ideální. Pokud ale chcete zjistit, jak do Paříže přesídlit společnost svého klienta, nebo rovnou celého klienta, pak hledejte jinde, protože na této stáži se to nenaučíte.

Pařížská advokátní komora Vás první den stáže  grandiózně přivítá velkorysou nabídkou chlebíčků, a šampaňského a vyvolá ve Vás pocit jedinečnosti a výjimečnosti pompézním projevem, jak jen to Francouzi umí.

Předtím Vás ovšem nechají zhruba měsíc (v srpnu jsou ve Francii dovolené, takže 31. července za sebou poslední Francouz v práci zhasnul a zabouchnul dveře a Francie přestala fungovat) nechají dusit ve vlastní šťávě a čekat na potvrzení Vaší účasti (nebo neúčasti) na stáži v Paříži. Na stáži, která začíná  v říjnu.
Poté, co se několikrát dovoláte na záznamník, vrátí se Vám email s tím, že dveře jsou zabouchnuté a dovolené v plném proudu, se na konci srpna dozvíte, že se můžete těšit na program, který Vám zasílají v příloze, ale který rozhodně není definitivní. Program se bude v průběhu stáže měnit v důsledku stávek, manifestací a organizační paralýzy.

Stáž je dvouměsíční, od začátku října do konce listopadu.
První měsíc budete chodit na školení a objevovat s ostatními stážisty nová a zajímavá místa.
Druhý měsíc budete přiděleni do advokátní kanceláře podle vašich preferencí a budete s ostatními stážisty ověřovat, jak zajímavá jsou ta nově objevená místa.

Na školení se většinou dozvíte všechno, co jste o francouzském právu již věděli a rozhodně jste se na to nechtěli ptát; opravdu přínosných přednášek bohužel moc nebude, zato budete excelovat v piškvorkách a lodích.

Součástí školení v prvním měsíci jsou také staré dobré školní výlety, s tím rozdílem, že místo hradů s trofejemi a průvanem Vás čekají fascinující prohlídky Justičních paláců (v Paříži a Bruselu), Conseil d’Etat nebo Národního shromáždění; prostě míst, kam byste se jinak nikdy nedostali.  A také celodenní výlet do Bruselu.

Připravte se na to, že se Vás neustále budou ptát na to, odkud jste ( a zklamaně vzdychat, když zjistí, že nejste z Afriky, nebo Asie) a jestli jste studenti, koncipienti, nebo advokáti.

Celý úspěch Vaší stáže, a vlastně i důvod, proč tam jste, spočívá v druhém měsíci stáže a to ve vašem působení v advokátní kanceláři.
Pokud se nechcete probírat dvaceticentimetrovým fasciklem s anglickým návodem jak nejlépe timesheetovat,  pak doporučuji pečlivě zvažovat, v jaké kanceláři chcete působit.
Já jsem se rozhodla následovat instinkt, jít štěstíčku naproti a vybrala jsem si malou advokátní kancelář s všeobecným zaměřením, tedy to, co důvěrně sama znám.

Vybrala jsem si tak zároveň i velmi trpělivého školitele, který mi chtěl ukázat nejen, jak vypadá advokacie, souzení se a vedení kanceláře, ale i to, jak se žije v Paříži Pařížanům. Během tohoto měsíce jsem se o francouzském právním systému, soudech, a vykonávání advokacie dozvěděla daleko více, než během všech školení na začátku stáže. Se svým školitelem jsem chodila k soudu, přijímala klienty, koncipovala podání a studovala spisy.

Byla jsem tak jedna z mála, která večer u vína nadšeně vyprávěla své zážitky z kanceláře. Ostatní sice také vyprávěli zážitky z kanceláří, avšak nadšení citelně scházelo. Někteří pracovali v angličtině a ne ve francouzštině, jiní zase nepracovali vůbec, protože kanceláře nevěděly co s nimi, a hlavní přínos stáže pro ně spočíval ve dvou měsících strávených v Paříži.

 Pro mě byla tato stáž jedinečnou zkušeností, díky které jsem nejen poznala jiný právní systém, ale hlavně mnoho nových přátel, kteří mi neustále rozšiřují obzory.

Přesto, že první část stáže a časté organizační přehmaty rozhodně nebyly tím, co jsem si představovala, druhá část stáže naprosto předčila má očekávání.
Chtěla bych proto poděkovat České advokátní komoře za to, že mi umožnila účast na této stáži, a Maître Hervé Boukobzovi za to, že především díky němu byla moje stáž tak přínosná .


Česká advokátní komora tento článek nepublikovala.



pondělí 7. listopadu 2016

Bora Bora


Připadám si jako ve filmu. Ráno počítám slepice pobíhající po runwayi a večer sedím na molu, houpu nohama, prsty se kro dotýkám průzračné vody pod sebou a mžourám do západu slunce.
Slepice tu pobíhají i po letišti. Tři slepice a jeden kohout.
Vím to přesně, protože letadlo mělo 40 minut (rozuměj hodinu a půl) zpoždění, letiště 100 metrů čtverečních, jeden stánek s parey, pohlednicemi a žabkami, jeden se zmrzlinou a panenkami a jeden, nad kterým visel nápis „free information“, a kde pro jistotu nikdo neseděl.
Celkově letiště vypadalo jako ze starého filmu, ale protože chyběli jak herci, tak dobrodružná zápletka, nezbývalo nic jiného, než počítat slepice.
Na trase trvající 50 minut nabralo letadlo zpoždění hodinu a půl.
Myslím, že tohle byla jedna z mála situací, kdy přistání letadla tleskali nejen lidé v letadle, ale i ti na letišti.
Letadlo bylo staré, vrtuloví s místem pro nohy, že šlo přehodit noh přes nohu, i když jsem seděla u okénka.
Hned po nástupu do letadla se posádka omluvila za zpoždění a vysvětlila, že museli na Tahiti vyměnit letadlo. Na to se někteří cestující zatvářili, jako by potřebovali vyměnit prádlo.

Už z výšky z letadla jsou vidět před korálovým útesem prstence neuvěřitelně tyrkysové barvy obklopující zelené fleky ostrovů; za útesem se moře třpytí safírově.
Letiště na Bora Bora je na samostatném ostrově, a tak se z něj musí jet dál ještě lodí. Loď vykrajuje bílou brázdu ve vlnách a ve vzduchu se mísí všechny odstíny modré – tmavě modrá nebe, tyrkysově zelená vody s bílými kapkami tříštícími se o sebe.
Barva moře je tu snad ještě zářivější, než ve všech katalozích, prospektech a na reklamních fotografiích. Vždycky jsem si myslela, že ta barva nemůže být ve skutečnosti tak… umělá, žvýkačková. Dokud jsem do ní neskočila po hlavě.
Stále znovu a znovu se ujišťuju, že ta barva není jen přelud, produkt mé představivosti, ale opravdový jižní Pacifik.
(Jak se asi cítil James Cook, když sem poprvé připlul a pro Evropu Polynésii objevil, když neměl ani tušení, že moře může mít takovou barvu.)

Na Bora Bora se radujete i z deště. Z toho, že vedle pálivého slunce zažijete i tropický déšť, velké kapky vpíjející se do střech z palmových listů.


sobota 5. listopadu 2016

Na vlnách

Balancovali jsme nejistě v malé kocábce na vrcholu lámající se vlny. Sklouzli jsme se po vlně dolů, vstříc další, se kterou jsme se prudce srazili, až vystříkla voda vzhůru a zmáčela nás od hlavy až k patě, jako na atrakci v zábavním parku.
Velryba nám stále unikala.
Připadala jsem si jako kapitán v dobrodružném filmu, když jsem stála ve špičce lodi, houpající se nahoru a dolů, a vyhlížela, zda přes vlny neuvidím gejzír vody tryskající k obloze. Nakonec jsme viděla nejen gejzír, ale dokonce i ploutev.
Měla jsem pocit, že velrybu honíme kolem celého ostrova, než jsme zahlédli plácnutí špičkou majestátního ocasu a spršku mořské vody. Pak velryba pokračovala ve své cestě na sever.



Delfíni byli vstřícnější. Vesele se proháněli kolem lodi, skákali, přibližovali se a zase se oddalovali a my jsme na sebe křičeli neustále:“ Jedna hodina! Čtyři hodiny! Dvanáct hodin! Za Tebou!“ a jednou rukou jsme se přidržovali té části lodi, která byla zrovna po ruce. Cestou zpátky k ostrovu se vlny zmenšovaly a ztrácely, a když jsme zase přejeli přes korálový útes, do mělké tyrkysové vody k rejnokům, byla voda zase jako zrcadlo. 

čtvrtek 3. listopadu 2016

Finis Terrae

Připadá mi, že jsem na konci světa. Ne proto, že bych byla ohromená nekonečností Pacifiku, který mě obklopuje skoro ze všech stran, nebo ostře se zvedajícími kopci, ale spíš to bylo tím, že dál se snad už jet nedá. Na Tahiti, jediný ostrov Francouzské Polynésie s mezinárodním letištěm se letí dlouho a na jakoukoliv pevninu to z Tahiti jsou tisíce kilometrů.
6.16.5.
6 hodin z Prahy do Dubaje. 16 hodin z Dubaje do Aucklandu. 5 hodin z Aucklandu do Papeete.
Celý spánkový režim se mi opravdu postavil na hlavu. Budím se ve čtyři ráno místního času a snídám kyselé okurky. Zato nevečeřím, protože můj organismus odmítá v tak nekřesťanskou hodinu jako jsou tři hodiny ráno jíst.
Ale za prohlídku pěstěné exotické francouzské zahrady uprostřed Tichého oceánu to stojí.
Všechny barvy jsou tu sytější, zářivější, intenzivnější. Moře má barvu snad všech odstínů modré, od tyrkysové přes pruskou modř po kobaltovou, kdy se nebe odráží ve vlnách.
Z odrazu oblohy v oceánu se zvedají sytě zelené kopce, hustě zarostlé vegetací, ze které jako malé větrníky trčí palmy.


Teď je tu jaro.
Ptáci si staví hnízda v korunách palem, a slepice pobíhají po hotelovém areálu s kuřaty v závěsu. Manga dozrávají na dlouhých stopkách v korunách vysokých mangovníků, košatostí připomínající vzrostlé ořešáky. Manga už padají na zem; včera jsme si jedno sebrali; bylo tak měkké, že jsme ho jedli lžičkou a rozpouštělo se na jazyku jako zmrzlina.
Všude kvetou ibišky všech barev a papáji se viklají ve výšce schoulené u kmenu.
Písek na Tahiti je černý, na Moorea zase jasně bílý. Ještě nás čeká Bora Bora.




sobota 11. října 2014

Milión obrázků z Číny



Stála jsem ve frontě na záchod, sčítala a odečítala kachličky, prohlížela si v zrcadle Číňanky, které si v zrcadle prohlížely mě, když se konečně otevřely dveře jedné ze dvou kabinek, vyšla další Číňanka, sehnula se, shrnula si vyhrnuté nohavice zpátky ke kotníkům, umyla si ruce a odešla.
Ano, záchody jsou tu turecké. Všude. Až do Hong Kongu, kde kromě demokracie zavedli Angličané i záchody. Někde byly čistší, někde méně, ale většinou to chtělo silný žaludek a stehna.
 Jen v Šanghaji je pár záchodů evropských. Taky je tu vzduch čistší, lidé kreativněji oblečení (náš místní průvodce měl na sobě tričko s nápisem Liberty or death a ani se moc často neohlížel přes rameno). A v hotelu fungoval twitter.

Vše, co se o Číně říká je pravdivé. A zároveň nepředstavitelné.
Ano, opravdu je ve všech městech smog. Ale je tam v takové míře, že máte pocit, že se vám nos zalepuje a průdušky zauzlovávají. Rouška se najednou zdá jako ten nejlepší nápad vůbec, a ne jako nabubřelá póza.
Smog visí nad městem, drží ho pod poklicí a vine se mezi těsně u sebe naměstnanými mrakodrapy.
Když jsme vyjeli v Šanghaji na jeden z nejvyšších mrakodrapů ve městě, ukázalo se, že to, co dole vypadalo jako sluncem zalité ulice jsou sluncem zalité ulice ve smogovém kokonu.

Taky je pravda, že Číňani  nesmrkají, ale chrchlají a plivají na ulici.
Představte si, že s někým takovým sedíte hodinu a půl v letadle.
A asi je taky pravda, že Číňané snědí úplně všechno. Psa jsem sice viděla jen na vodítku a ne u stánku s jídlem, ale zato jsem viděla pečené škorpiony, sušené medůzy, živé hady, a hlavně jsem cítila fermentované tofu.
(Zá)Pach je všudypřítomný, neobvyklý, někdy až žaludek obracející a hlavně lepící se na patro. Pach fermentovaného tofu je ze všech nejsilnější a nejodpornější (k durianu, který má být snad vůbec nejhorší, jsem se raději ani nepřiblížila), a bohužel se vždy nečekaně připlíží od nějakého stánku z postranní ulice, kde tuhle laskominu dělají.
Čína je, jako každá země, kterou turista navštíví, aniž by si pořádně přečetl průvodce, země kontrastů. Snoubí se tu šedá, špinavá města se zářivým pestrým kýčem v podobě nočního osvětlení, přeplácaných  jadeitových sošek a hracích karet s Maem na každém rohu.
Pro většinu takových suvenýrů platí "takovou práci to dalo a tak ošklivé to je"! Ve výrobně jadeitových figurek jsem fascinovaně zírala na každou pečlivě vysoustruženou šupinu draka, kam se nepochybně bude pečlivě usazovat každá částečka prachu.
Číňané se dokonce rozhodli, že budou replikovat terakotovou armádu a vyvážet ji do celého světa, aby si každý mohl takového terakotového vojáka doma postavit do zahrady místo trpaslíka.
V jedné takové dílně, která vypalovala vojáky všech velikostí jsme se byli podívat. Bohužel cestou ke skutečné terakotové armádě. Když jsme pak viděli šiky terakotových vojáků pečlivě seřazených pod přiměřeně velkou socrealistickou krychlí, nenapadalo nás nic jiného, než, že to z té dílny zas tak daleko neměli.



Noční Peking je trochu děsivý, protože jsou vládní budovy, včetně politbyra na náměstí Tien an men zavřené a osvícené jak vánoční trhy.
Těžko říct, jaký je noční Xian, protože tam pro smog není vidět, ale vzhledem k tomu, že Xian ve dne aspiruje na titul nejošklivěější město Číny, není o co stát.
Noční Šanghaj je dechberoucí. Z lodi. Pohled na tytéž mrakodrapy je dechberoucí i ráno, ale vystřízlivění se dostavuje při pohledu na druhou, nepotěmkinovskou řadu - nevzhledné, vysoké a příliš blízko u sebe postavené kvádry a mezi nimi se krčící hutongy ve staré čtvrti; tradiční čínské domy jsou postupně bourány a nahrazovány dominovými kameny obřích rozměrů.
Nočnímu Guilinu chybí už jenom stroboskop, jinak je dojem předimenzované diskotéky úplný.
Noční Hong Kong vypadá jako na pohlednicích a jako město, které nikdy nespí.
V Číně se žije hlavně venku, v parcích, na nábřeží, na každém volném prostranství se cvičí tai-chi,  hrají se karty nebo deskové hry, nebo se tančí.
Mám pocit, že to není jen proto, že by byly Číňané tak společenští, ale spíš proto, že se v Číně v bytech nebydlí, ale přebývá a hlavně se tam nedá vydržet. Pravděpodobně tam není také k hnutí, pro všechny ty krámy, které někde trčí ven i okny..
Zahraničních turistů do Číny tolik nejezdí a proto jsou tu cizinci trochu jako zvířátka v zoo. Lidé se s nimi fotí, lidé se je „nenápadně“ fotí, lidé na ně nepokrytě zírají. Jediná věc, kterou nedělají, je, že cizince nekrmí. Při vstupu do Číny jim ovšem při procházení zvláštním rámem měří teplotu.
Výhodou téhle exotičnosti je, že vás nechají v úžasu fotit i jejich špinavé prádlo. Půlhodiny.
Protože jste strašně vysocí, strašně světlovlasí a strašně světloocí.
Nevýhodou je, že si můžete všimnout, že ve výtahu nejedete sami až když sáhnete do kapsy a vrazíte někomu při tom loktem od ramene.

Mandarínská čínština je zvláštní jazyk. Kromě toho, že se tu píše čajem, používají se při mluvení 4 tóny, z nichž čtvrtý zní nejagresivněji. Na ulici máte pocit, že všichni používají jen ten čtvrtý tón, protože to zní, jako by na sebe neustále štěkali. A při tom do vás samozřejmě neustále vráží lokty.

A v Číně je samozřejmě všechno nejlepší. Čaj (který se do Indie dostal tak, že ho podlí Angličané ukradli), ovzduší, lidská práva. A největší. Třeba Jeskyně rákosové flétny (vesničané Maovi poslušně nahlásili její existenci hned po válce, kdy se  v ní schovávali před Japonci. Už při velkém skoku zpět, ehm vpřed, toho museli zatraceně litovat), vonné tyčinky nebo bambusová lešení.
Zaručeně nejlepší byl ovšem pocit na letišti v Guilinu, když mi úřednice vrátila pas. Poté, co s ním beze slova na 20 minut odešla.