Bažina

Place de Vosges se propadalo do stínu, světle oranžovou, zářivou barvu vytlačovala tmavá, matná. I v pozdním odpoledni byl trávník plný lidí a kavárenské stolky po obvodu náměstí všechny obsazené.
Na rozdíl od zbytku města, které je v neděli mrtvé, ospalé, tiše si klimbající na vavřínech, v Marais to žije, vře, bublá.
V pekařstvích se stojí fronta na maďarský štrúdl, ruské pirožky, sachrdort,makové rohlíky, macesy, vánočky, preclíky, bagely, košer sendviče, harisu, chalvu, mazurky, vysoké makové a povidlové záviny; úplně jiné pečivo, než na jaké se stojí fronta v pekařstvích o pár ulic dál. Sladké šneky tu mají sice vyložené na pultu také, ale mají v sobě zapíchnutou cedulku s nápisem „Schnek“ místo obvyklého „Escargot“
Hladovci se poslušně řadí v Rue de Rosiers do fronty na falafel, nechávají se dirigovat prodavači a pálí si prsty o ty horké, čerstvě usmažené zeleninové kuličky, které jim pro povzbuzení chutě hulákající prodavači nabízí. O výlohu dál se v láku topí zavináče vedle dalších kyselých rybiček a nakládaných okurek.
V křivolakých uličkách Marais (které své jméno získalo podle bažiny, která tu původně byla), se člověk propadá do rozličných, často povědomých vůní. Na pultech pekařství se vrší pečivo podobné tomu našemu. Chvilkami si člověk připadá, jakoby se ocitl v Praze na Starém městě…
Jsou věci, které si člověk nosí všude s sebou. Třeba schneka.

Bouře ve sklenici vody.

Už týdny visí na jedné zdi na Tolbiacu výzvy k účasti na studentském shromáždění, na druhé programy manifestací a alternativních kurzů. Stávkují tady totiž jako chytrá horákyně. Stávkuje se, jak se to komu hodí a jak se kdo vyspí. Některé katedry se do toho pustily s vervou - stávkují aktivně. Přednášející na hodiny sice chodí, někdy se celé semináře přesouvají do plenéru, aby dali všichni najevo, kam to se školstvím povede, náplň kurzů je ale jiná, než jakou by student čekal – místo probírání podmínky minulé se na hodině jazyků probírají životní podmínky dělníků v 19. století.
Někdy profesor nečekaně prohlásí, že podporuje stávku a přednášku zkrátí na polovinu. Kurzy preventivně mění hodinu i místo konání, to vše ne dříve, než den předem.
Mě v úterý nepustili do školy. Cesta k výtahu byla zablokovaná otlučenými lavicemi, na nich seděli stávkychtiví studenti, houpali nohama, rozdávali letáky a vysvětlovali všem, kteří o to stáli, principy, které je nutí v osm ráno stěhovat lavice po chodbách. Nás stejné principy nutily vymýšlet termín pro náhradní hodinu (na sobotu si šáhnout nedám!).
V jednu už mě do budovy sice pustili, ale hodina skončila o třičtvrtě hodiny později, aby se studenti stihli přesunout na manifestaci od dvou….
Francouzský pochodující a zpívající dav, slova doprovázející notoricky známé melodie (mezi nimi třeba i ty, které zpívala Edith Piaf) nahrazená slogany a hesly stávky, je, zvlášť když zabírá celou ulici, působivý.
Bubnovalo se do pochodu, paličky rytmicky vířily i na plastových kanystrech, objevil se saxofon, klarinet; Imperial march zahraný na trubku byl efektní.
Skandování, které megafony nesly od skupiny ke skupině, čas od času přerušené zakvílením sirény, doprovázely píšťalky a klapání řehtaček. Transparenty byly nápadité, pečlivě vyvedené; v potřebách pro kutily tu nepochybně mají speciální oddělení „ Vše co potřebujete ke stávce“.
Průvod prošel vycházkovým krokem latinskou čtvrť a usadil se před Pantheonem, pod nápisem“ Aux grands hommes la patrie recconnaissante“ (Velikánům vděčná vlast).

Le bonheur n´est jamais complet

Ruce založené, v kapsách, pohroužení do sebe, čekající už hodnou chvíli na Boulevard Saint Michel vyhlíželi autobus.
Slunce už hřálo, v parcích vytáhlo ze země krokusy, ale vítr foukal ještě studený a ve stínu ještě seděla zima.
Odtažité ticho rozbíjel živý rozhovor. Pod stříškou stály dvě postarší paní. Starší, asi sedmdesátiletá, původkyně větší části té živosti, s vlasy pečlivě zastrkanými pod čepici, které jí stejně neposlušně padaly do obličeje, kolem krku šátek s vybledlým vzorem dávno vyšlým z módy a v šedém kabátu, který měl do chatrnosti už jen pár měsíců, zvesela rozprávěla, místo interpunkce se smála a rukama v pletených rukavicích ve vzduchu dokreslovala příběh. Těšila se z krásného dne a milé společnosti.
Druhá, asi o desetiletí mladší, s pečlivě poskládanými krátkými vlnami v účesu, ale v botách stejně laciných, jako kabát společnice, přikyvovala a sem tam se do hovoru vložila souhlasnou frází. Dvě kamarádky si vyrazily na kávu, zdálo se.
Konečně autobus, s notným zpožděním, přijel. Přední dveře se otevřely a lidé se nahrnuli dovnitř, paní v šedém mezi prvními. Místo vedle ní zůstalo neobsazené. Její, až do teď společnice, si vybrala místo vepředu.
V autobuse visela básnička – je jaro a poezie se stává součástí veřejné dopravy –„le bonheur n´est jamais complet“, štěstí není nikdy dokonalé, stálo tam.

Vanity Fair

Jako flotila opilých korábů vplouvající do přístavu, kolébaly se, klátily a klopýtaly na podpatcích, které módní návrháři vyhnali do závratných výšek, návštěvnice fashion weeku po Tuilerie. Défilé Chloé bylo jen pro pozvané a už samotná fronta u vstupu vypadala jako extravagantní módní přehlídka. Všichni se předháněli v nápaditosti svých oblečků, mnozí vypadali, že se oblékali poslepu, mnozí jako oživlé figuríny z výloh na Avenue Montaigne, jedné z nejdražších ulic Paříže. I když převládala černá s šedou, občas v davu zazářil gejzír křiklavých, nezkombinovatelných (i když zkombinovaných) barev. Někteří přišli naboso, někteří v kožichu a někteří tak i tak.

Fotografové se věnovali odpolední rozcvičce, nejčastěji dřepům, cvakali spouštěmi a vykřikovali, jak to všem sluší; nad davem čněly chlupaté mikrofony.
Za bariérou, ve výsostném království pozvaných se všichni líbali na tváře, jak se ve Francii sluší a častovali se anglickými frázemi, jak se na týdnu módy sluší a po očku sledovali hledáčky fotoaparátů, v naději, že se při zítřejším listování módními plátky najdou.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet…

Koupila jsem si jen pět jízd. Kopec už zezdola vypadal jak krajinka nakreslená bílou pastelkou na bílém pozadí. Světlo z lamp podél sjezdovky se rozpíjelo v mlze, z lyžařů se staly jen tmavé postavy, které se vynořovaly z hustého mléka. Kotvy se přízračně ztrácely v dálce; bylo vidět sotva na pár metrů. Když jsem si nasadila brýle, svět se trochu prosvětlil a zbarvil do oranžova.
Ve sněhu se ještě matně leskly vroubky od rolby.
Jela jsem spíš po paměti, místy se mi pod lyžemi sjezdovka propadla, to když se kopec začal prudčeji svažovat; brázdy po ostatních lyžařích ještě nebyly hluboké.
Vzduch mi příjemně proudil kolem obličeje, s každým obloukem jsem po sobě zanechávala spršky mokrých krystalků. Z okolí zůstaly jen tmavé, neostré obrysy, zalité hustou, mokrou mlhou
U vleku jsem se zastavila, sundala si lyže a došla jsem si pro permanentku na noční lyžování.