Le bonheur n´est jamais complet

Ruce založené, v kapsách, pohroužení do sebe, čekající už hodnou chvíli na Boulevard Saint Michel vyhlíželi autobus.
Slunce už hřálo, v parcích vytáhlo ze země krokusy, ale vítr foukal ještě studený a ve stínu ještě seděla zima.
Odtažité ticho rozbíjel živý rozhovor. Pod stříškou stály dvě postarší paní. Starší, asi sedmdesátiletá, původkyně větší části té živosti, s vlasy pečlivě zastrkanými pod čepici, které jí stejně neposlušně padaly do obličeje, kolem krku šátek s vybledlým vzorem dávno vyšlým z módy a v šedém kabátu, který měl do chatrnosti už jen pár měsíců, zvesela rozprávěla, místo interpunkce se smála a rukama v pletených rukavicích ve vzduchu dokreslovala příběh. Těšila se z krásného dne a milé společnosti.
Druhá, asi o desetiletí mladší, s pečlivě poskládanými krátkými vlnami v účesu, ale v botách stejně laciných, jako kabát společnice, přikyvovala a sem tam se do hovoru vložila souhlasnou frází. Dvě kamarádky si vyrazily na kávu, zdálo se.
Konečně autobus, s notným zpožděním, přijel. Přední dveře se otevřely a lidé se nahrnuli dovnitř, paní v šedém mezi prvními. Místo vedle ní zůstalo neobsazené. Její, až do teď společnice, si vybrala místo vepředu.
V autobuse visela básnička – je jaro a poezie se stává součástí veřejné dopravy –„le bonheur n´est jamais complet“, štěstí není nikdy dokonalé, stálo tam.