Jen dva prstíčky si ohřejem´ a hned zas půjdem´

Míjeli jsme pocukrované stromy, stromy ozdobené stékající bílou polevou, holé větve s jako zmagnetizovanými sněhovými pilinami, ostře se odrážející od bílých plání.
Jak jsme se blížili k Lipnu, vrstva sněhu slábla, pláně byly čím dál ochmýřenější a na rybnících se objevovaly mokvající fleky. Voda v potocích zčerstva zurčela.
Brusle o sebe tiše cinkaly v kufru.
Zrovna, když se vylouplo z šedi na chvíli slunce, ožily před námi scény ze všech těch holandských „Zimních krajin“. Nepatrné postavičky běžkovaly, hrály hokej, nechávaly se tahat drakem, bruslily nebo se prostě jen potácely na umetené dráze na přehradě. Nebo se shlukovaly – a to s větším nadšením, u dřevěných bud, odkud se linula vůně vařené kukuřice, svařeného vína a vlezlý hlas z rádia. U jedné takové jsme sklesli na lavičku a za, ze všech stran podporovaného, funění a supění jsme si rozedřeli ruce o tkaničky u bruslí.
Led byl hrbolatý, sem tam protnutý prasklinou; jízda byla trochu nejistá.
Jízda byla nejistá a děti nevypočitatelné. Jeden z těch tančíků, příznačně navlečený do růžové kombinézy, si tak dlouho vybíral, jestli doleva, nebo s Klausem, až vybral "zlatou" střední cestu a efektně posadil mámu nejdříve na ruku a vzápětí na led. Poloha ruky (připomínala trochu ty větve v stromořadích lemujících silnici cestou sem) napovídala, že si můžeme dvojité mašle na tkaničkách rovázat. Alespoň Ti, kteří to zvládnou sami…
Jen dva prstíčky si ohřejem´ a hned zase půjdem´.
Mlha rozmazávala kontury, šednoucí nebe se pomalu vpíjelo do tmavých obrysů lesa, bílé pláně se od něho naposledy odrazily a na obzoru se objevila první světla ohlašující Prahu...

Pohled z okna

Nebe se vysypalo na chodník v pichlavých chuchvalcích

z rozetnutých oblak

se propadla do ulice ledově tichá ozvěna

jediným máchnutím napnula ptačí křídla vzduch

a rozčeřila ticho.