Bažina

Place de Vosges se propadalo do stínu, světle oranžovou, zářivou barvu vytlačovala tmavá, matná. I v pozdním odpoledni byl trávník plný lidí a kavárenské stolky po obvodu náměstí všechny obsazené.
Na rozdíl od zbytku města, které je v neděli mrtvé, ospalé, tiše si klimbající na vavřínech, v Marais to žije, vře, bublá.
V pekařstvích se stojí fronta na maďarský štrúdl, ruské pirožky, sachrdort,makové rohlíky, macesy, vánočky, preclíky, bagely, košer sendviče, harisu, chalvu, mazurky, vysoké makové a povidlové záviny; úplně jiné pečivo, než na jaké se stojí fronta v pekařstvích o pár ulic dál. Sladké šneky tu mají sice vyložené na pultu také, ale mají v sobě zapíchnutou cedulku s nápisem „Schnek“ místo obvyklého „Escargot“
Hladovci se poslušně řadí v Rue de Rosiers do fronty na falafel, nechávají se dirigovat prodavači a pálí si prsty o ty horké, čerstvě usmažené zeleninové kuličky, které jim pro povzbuzení chutě hulákající prodavači nabízí. O výlohu dál se v láku topí zavináče vedle dalších kyselých rybiček a nakládaných okurek.
V křivolakých uličkách Marais (které své jméno získalo podle bažiny, která tu původně byla), se člověk propadá do rozličných, často povědomých vůní. Na pultech pekařství se vrší pečivo podobné tomu našemu. Chvilkami si člověk připadá, jakoby se ocitl v Praze na Starém městě…
Jsou věci, které si člověk nosí všude s sebou. Třeba schneka.