Vavříny

Versailles jsou ( a že si ten plurál zaslouží!) přesně takové, jaké si je turista představuje. Pompézní, rozlehlé, učesané s každým střapcem v pokoji a každou větvičkou v parku na svém místě. S malými Benátkami, které představuje Grand Canal i s čluny vybízejícími k projížďce, s Velkým Trianonem, klasicistně vzdušným, a Malým Trianonem, u kterého si Marie Antoinette hrála na venkovanku a aby jí ta hra bavila ještě více, postavila si k ní, jako domeček pro panenky, celou vesnici s mlýnem a mlékárnou, vše hezky usazené v anglickém parku.

Cestou od sálu k sálu, šňůrou pečlivě zařízených pokojů, kolem veškeré té velkoleposti (člověku vytane na mysli „ Nemyslíš, že si tím něco kompenzuje“, protože Ludvík XIV. co do vzrůstu nepatřil k velikánům své doby), s řadami židlí a s postelemi, se kterými se každý musí vyfotit, na člověka dýchá odtažitost; trochu to připomíná procházení Ikeou. Zrcadla ve slavném sále návštěvníkům nabízí jen matné obrysy, lak na oknech je místy oprýskaný. Celé je to až příliš velké.
Park, ještě po zimě holý, jen s trsy rozkvetlých narcisů v trávníku, byl zatím jen příslibem veškeré té krásy, do které se s vypuknutím jara rozvine. Zatím se jím, místo vůně rozkvetlých stromů, nesla hudba s příslušnými kudrlinkami.