Krev, pot a skluzy

Řidítka mi drkotala v rukách, přední brzda přestala fungovat už na začátku cesty, ještě před tím, než se prašná cesta změnila v kamenitou stezku; kolo tak neustále vzadu ustřelovalo.
Místy jsem se bořila hluboko do hrubého písku a místy jsem musela sesednout a kolo po takřka kamzičí stezce, po jedné straně prudký sráz k moři, po druhé pichlavé křoví, vytáhnout.
Kus cesty se pyšnil pravidelným dlážděním a cedulí dokazující, že se tudy plahočili již Římané, o kousek dál se zase projíždělo vyschlým říčním korytem.

Na kochání se modravými dálkami Tyrhénského moře a stálezelenými sardinskými kopci jsme vyrazili příliš brzy - po čtvrté hodině odpolední. Slunce svítilo s nebývalým elánem a půlka ostrova se v jeden okamžik rozhodla, že se začne někam přemísťovat a že je jen jedna silnice, která by se k tomu hodila – ta, po které my jsem se vydali vstříc cyklistické stezce.
Odbočku na tu vyhlídkovou horskou dráhu jsme nejprve minuli a místo kopců a vln tříštících se o skály pod nimi, se nám poskytl pohled na malou ulepenou prázdninovou vesničku s malou, slunečníky téměř zakrytou pláží.
Když jsme se konečně dopracovali k tomu správnému, křídopapírovému, výhledu, chuť si jej užít zůstala roztroušena někde mezi krpály a ďolíky, kterými jsme se v honbě za ním proplahočili. Maják na skále, obklopený zelenými trsy keřů a vybíhající do třpytícího se moře byl krásný, ale v tu chvíli by byly daleko lepší nohy a vychlazené pití na stole.
Vracení se zpátky po svých stopách, jsme zavrhli a dali jsem přednost návratu kratší cestou, po silnici, mezi šňůrami aut, jejichž zrcátka se přibližovala (zdála přibližovat) k mým ramenům. snad s každým šlápnutím do pedálů. Čas od času nás nějaký řidič povzbudil přátelským ( nebo nevěřícným) zatroubením.