Na ulici

Na Národní třídě postávala svérázná postavička, ve své kožené bundě připomínající přímo prototypového veksláka, a máchala rukama jako větrný mlýn lopatkami. Celé to mělo simulovat řízení dopravy. Tedy spíše řízené parkování.
Barvitými slovy, doprovázející prudká gesta, navigoval auta na místa, všem rovnostářky tykal s taxikáři se přátelsky zdravil a čekal, kdy mu do ruky vklouzne nějaký bakšiš
Vrazila jsem si ruce i v rukavicích hluboko do kapes kabátu a pustila se do pozorování, zvědavá, jestli se najde rybička, která se na hozenou udičku chytí.
Přešlapoval z nohy na nohu, komentoval různé parkovací styly,pečlivě sčítal a odečítal volná místa a nemohl pochopit, jak někdo může jen tak projíždět, když má tady přece tak pěkný flek.
V jednu chvíli si dokonce stoupnul před parkovací místo, které držel komusi, kdo právě objížděl blok, celým tělem jej bránil, sebejistě posílal zaparkováníchtivé řidiče pryč, živě s nimi diskutoval a vůbec si nedal vymluvit, že volné místo na Národní třídě najde každý řidič i bez asistence, protože bije do očí jako chybějící plaňka v plotě.
Tomu, že by mu v dlani opravdu něco zacinkalo, nebo snad zašustilo jsem příliš šancí nedávala já, ani nikdo jiný, kdo tam pozoroval to pouliční divadlo a tiše se u toho bavil. Všichni jsme se spletli. Místo v automatu skončily přece jen drobné v pánově nastavené dlani.