Sundávání sádry

V čekárně se toho od dob císařpána moc nezměnilo, jen císařpána nahrazovali postupně jiní páni a někdy v osmdesátých letech přibyla do horního rohu televize, už tehdy zánovní. Nedávno ještě, strategicky ke dveřím, postavili výherní automat na losy, jediný povinný hazard v republice.
Nevím, proč posouvali Nemocnici na kraji města o 20 let, když mohli dost dobře navázat, tam, kde skončila a prohlásit, že většina postav zemřela hlady a žízní v čekárně…
K takové banalitě, jako je sundávání sádry tu přistupují zodpovědně – nejprve nechají pacienta řádně odpočinout a pozorovat korzující sestry, na které je půl osmá ranní také brzká hodina; soudě podle chatrných hábků, které mají přes sebe přehozeny, vylezly právě z postele. Některé sukničky (často neadekvátní k velikosti podstavy) tak tak zakrývají spodní prádlo a mají vůbec potíže plnit svůj účel. Pak pacienta náhodná sestra zkusmo pošle na RTG i se sádrou, aby otestovala jeho bystrost, a potom se přijde půlka oddělení podívat, jakou hezkou pilku, kleště a nůžky tu mají a glosovat pacientovy grimasy při sundávání sádry takovými poznámkami jako je: „Však máte ještě čtyři prsty!“. Když dveře nebouchají, pak jsou otevřené dokořán a poskytují všem pohled na ostatní pacienty, nejlépe ve spodním prádle, nebo v podobně nedůstojné situaci.
Do melounu, do ženský a do ruky nevidíš, pročež je třeba sestoupit do sklepa, popřát sestře v okénku krásného rána, tvářit se jako na audienci u prezidenta a vůbec předstírat že nám nedělá nic větší potěšení, než postávat právě tady, právě v tomhle průvanu a v pravou chvíli se jen tak mimochodem pochlubit žádankou.
Nejprve je třeba sedět na červených židlích a při čekání na zprávu je nutné se přesunout o dva metry a sesternu dál na židle modré. Ti, co touží po snímku na CD se musí obrnit pokorným výrazem ve tváři a svatou trpělivostí, protože v nemocnici je počítač pravděpodobně jen jeden, nejspíš ENIAC, a obsluha si právě dopřává ranní párek s pivem.
V pravidelných intervalech nás míjejí postele; lidé se v nich dočista ztrácejí.
O patro výš už se čekárna přeplnila a personál, při sdělování zážitků včerejší noci, přebíhá, jak v grotesce, z jedněch dveří do druhých, zcela nečekaně se zjevuje v těch, do kterých nevstoupil. Chybí jen dlouhá prkna a šlehačkové dorty. Čísla na hodinách líně přeskakují a já se vžívám do role Michaela Douglase ve Volném pádu. Jediná paní v rohu je dobře připravena a už hodinu luští křížovky. Ostatní se zabavují po svém – poklepávají nohou o zem, brblají pod vousy nebo nevěřícně pozorují uklízečku (sedm trpaslíků bylo a ten nejmenší se jmenoval…). Bohužel to nefunguje jako tramvaj – lidé na jedné straně nastupují, ale na druhé už nevystupují. U okénka se dozvídáme, že „pan doktor asi odjel“. Zázrak je, že udělali RTG správné ruky…. Po dalších 40 minutách nás, a loupající se křivou ruku, volají.
„Je to zhojené“ (sice to nápadně připomíná stav těsně po zlomení)“ musíte s tím cvičit a obkládejte si to.“ A vázat vám to nebudeme, protože máte kapsy, asi dodal v duchu.
Počasí bylo pošmourné a odpovídalo náladě.