Samá voda

Náš sklep na chatě spadá do kategorie „za devatero pavučinami, sedmero vrstvami prachu a paterým podloubím“; žel, do stejné kategorie spadá i bojler, který se nachází zhruba někde mezi devaterými pavučinami a sedmerými vrstvami prachu. Ignoruje dobré mravy, s heslem „po nás potopa“ se bojler odporoučel. Zkapal.
Zanechal po sobě malebné jezírko, takřka dychtící po „ptácích za dne bílého a laních v noci jen“.
Máchajíc hadr v umyvadle, rozpouštějíc ruce v neprospustné černotě, dumala jsem nad tím, že povolání archeologovo je nekonečně napínavá činnost. Posuďte sami:
Po odstranění svrchní vrstvy, pracovně nazvané blinec, laicky PVC, jsme narazily na další vrstvu, která ukazovala na nevyužitý potenciál lokace – kdejaká štěrkovna/pískovna by zazáviděla. Pak už nastoupila jemná, precizní práce (kdo netopil uhlím, nepochopí), štětiny rejžáku ustoupily a mikroskopickými částečkami mouru jsme se probojovávaly pomocí hadru.
Sice jsme nenarazily na tolik očekávané hradiště, ani hrnec plný dukátů, cihlová podlaha však byla také uspokojující.
Už ne tak uspokojující byl nenápadný zvuk, který naše prostocviky provázel. S ubíjející pravidelností se sklepem rozléhalo kap --- kap, jak bojler zkapával do nastaveného kbelíku. Ukázalo se, že v návalu euforie nad plodně stráveným večerem jsme vypnuly ohřívání vody, ale ne její přívod.
Další příležitost pro archeologické bádání a podobné laškování bude hned ve čtvrtek. Přijdou totiž vyměnit bojler.