Animovaný příběh

Myslela jsem, že nic horšího, než letní program České televize neexistuje… Letní program místních animátorů mě přiměl přehodnotit můj názor. Už při násilné snaze vytrhnout mě ze čtení a zapojit do zábavy tím, že se přece musím bavit (až do té doby mě Stephen Fry a jeho „Making history“ bavili více než obstojně) mi bylo jasné, že jak já, tak animátoři vstupujeme na tenký led a že nejsem daleka je poslat ke všem čertům ve všech jazycích v jakých si na to vzpomenu.
Animátoři jsou vůbec zvláštní. Jsou všudypřítomní, nekonečně hlasití, nekonečně otravní, se smyslem pro humor pětiletého dítěte a všichni se tváří, že hrají v Beverly Hills. Ještě k tomu musí za každou cenu v k zemi přibíjejícímu vedru bavit hosty.
Vrcholem večerní zábavy („zlatý hřeb do rakve dnešního večera..“) byla „kabarešo“ s „ýbrrašung“ O tomhle bohužel šířeji poreferovat nemůžu, protože po pár vteřinách zírání na rozostřený monoskop (pravděpodobně jsem se dívala na něco zcela jiného, ale bylo to jako moderní umění – každý v tom vidí něco jiného )a poslouchání country se moje nálada radikálně zhoršila a tak jsem vyklidila pozice. Následky byly setrvalé – na dobře míněné rodičovské „jdu vám dát dobrou noc“ jsem odpověděla „ a co kdybys nám dal radši pokoj?“. Je samozřejmě možné, že animátoři za to tak docela nemůžou a lví podíl na katastrofě nese molotovův koktejl vydávaný za Tequilu sunrise, který jsem si neprozřetelně dala po večeři.

Zatímco animátoři selhávali, jejich místo nechtěně nastoupili číšnící, kteří hosty bavili až k pláči. Jedním z vrcholných čísel byla „Ledová káva“. Číšník za plážovým barem byl velmi zdatný mim – po sérii obličejů vyjadřující naprostou zmatenost, pochybnosti o mém duševním zdraví, lišácké mrknutí „Vy si ze mě utahujete“, nasadil tak přesvědčivý výraz rozbřesknutí, že jsem okamžitě začala pátrat nad jeho hlavou po malé, jasně svítící žárovičce. Hned na to přede mne s hrdým výrazem vyjadřujícím naprostou spokojenost se svojí bystrostí postavil malé espreso a sklenici s třemi kostkami ledu. Připadala jsem si jako Gerald Durrel v Panenské plavbě, když dostane ouzo zalité vroucí vodou.
Koupání bylo v podobném duchu. Z moře zbyl modrý pruh vykukující zpod střapatých kopců z chaluh, na které nebylo radno se ani křivě podívat, protože to byly řasy chráněné UNESCEM. Slizké hnědošedé proužky se vršily do kopců, hor a velehor. Tam kde se kopce svažovaly do údolí, vařila se hnědá, tmavá voda, jak se vlny snažily vynést řasy na břeh.
Lehátka jsme pečlivě vybírali, dlouze zvažovali jejich strategickou polohu, přepočítávali vzdálenost k vodě v poměru k vzdálenosti k baru až jsme si lehli hned vedle reproduktoru, který se v okamžiku přepečlivého narovnání osušky rozduněl největšími italskými fláky 80.let a spolu s ním se rozvibrovala celá podlaha až lehátka i s námi nadskakovala. Po chvilce kutilství, vzpomínání na receptář Přemka Podlahy a hazardu s elektrickým proudem se nám podařilo celé to volání divočiny vypnout a sklidit potlesk osazenstva přilehlých lehátek.
Před titulky v černé kronice „Zuřivý host zastřelil tři animátory, pět jich postřelil a nyní drží recepční a číšníky jako rukojmí a dožaduje se ztlumení hudební produkce“ nás zachránilo přestěhování na Ibizu, do jiného hotelu.
Pláž byla čistá, po chaluhách ani stopy, koktejly na baru nehrály zdaleka tak živými barvami jako na Formenteře a jediné, co se neslo po pláži bylo dětské pokřikování a údery pingpongovou pálkou do míčku. Malým bonusem ještě byl nonstop kurz němčiny. Ýbrrašung. S retro modeschau a přehlídkou bierbauchů k tomu.
Natáhla jsem se na lehátko, chvíli jsem pozorovala oblohu přes střapaté palmové listy a pak jsem rozevřela knížku. Než jsem se stihla pořádně začíst, vynořil se nade mnou stín. A když jsem zvedla oči stín spustil, jako když se do automatu hodí mince: Hallo, ich bin Silvia und ich bin Ihre Animator.